Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Šup s nim zpátky

11. ledna 2016 v 9:00 | sussanah |  In Vitro Fertilizace
Pondělní ráno, 21. prosince. Den jsem měla hodně naplněný. Ráno jsem musela za svým obvoďákem, aby mi napsal na úterý opušťák do práce. Pak jsem musela do práce a pak teprve na transfer.


U doktora jsem ještě pořešila to, že mě po narkoze pořád bolí ta napíchnutá ruka. On mi na ní šáhnul (normálně tvrdá a hrudkovatá žíla!!!) a pravil, že mám zánět žíly. No prostě super. Dostala jsem mastičku a recept na nějaký léky. Taky mi řekl, že si to mám chladit a že mám za týden přijet. Z toho jsem radost neměla, protože jsem se těšila na nerušené dva týdny, ale tak co se dá dělat. Cestou do práce jsem se s tavila v trafice a koupila jsem si časopis na čekání po transferu.
V práci to docela šlo, dodělala jsem docházkáč, nějaký další restíky před koncem roku a na dvanáctou jsme jeli do Arlety. Měla jsem mít plnější močák, ale stejně jsem si ještě před odjezdem odskočila. Cestou jsem pila, takže když jsme tam dojeli, už se mi chtělo docela dost.
Nejdřív jsme se sešli s laborantkou, s tou, se kterou jsme si od čtvrtka telefonovali o stavu vajíček. Ta nám popsala celej vývoj (nic moc, ale jak víte z minulého článku, jedno vajíčko bylo dobré) a dala nám flešku s fotkama. Základ pro boží rodinný album ^_^ Ještě jsem jí řekla, co mám za potíže s rukou a dala jsem jí recept, co mi dal doktor, aby se mohla poradit s tímhle doktorem, jestli ty prášky můžu brát. Tak prý můžu. S fleškou v ruce jsme šli ještě chvilku do čekárny. To už se mi chtělo tak moc čůrat, že jsem skoro nemohla chodit. Asi jsem to měla zvážit a jít prostě ještě jednou čůrat...
Pak si mě zase odvedli do pokoje a poslali P. tak na hodinku čekat. Převlíkla jsem se a vyškrábala se do stejné postele, jako při odběru. Tentokrát tam se mnou byla jen jedna paní a ta nebyla tak sdílná, jako paní minule. Taky byla na transferu.
Když si pro mě přišli, že mám jít na sál, šla jsem zase bosa. A nastal první problém. Fakt jsem se nemohla dostat do toho pitomýho křesla. Tak moc se mi chtělo čůrat, že mě bolelo celý břicho. Doktor se ptal, co se děje, tak jsem mu to řekla. Moc se nad tím nepozastavil, tak jsem to brala tak, že je to normální. Vyškrábala jsem se tam a doktor začal nejdřív s ultrazvukem, aby se kouknul, kam ho vrznou. Už to bylo docela nepříjemný... Po pár minutách, které mi ovšem přišly jako hodina, laborantka přinesla sklíčko s mým jménom a vajíčkem, které bylo vidět pouhým okem! Fakt hustý. Když jsem odsouhlasila, že jsem to já, respektive moje jméno, začal transfer. To bylo tak děsně nepříjemný! A chvílema to i docela bolelo. Modlila jsem se, abych se nepočůrala a když vezmete, že ve mě rejdil vevnitř nějakym katetrem nebo čim a z venku sestra rejdila ultrazvukem, je zázrak, že to prošlo v suchu...
Velkej problém nastal při přesunu z křesla do postele, kterou mi přivezli. Už jsem měla břicho tak oddělaný, že jsem se prostě nemohla pohnout. Jedna sestřička mi sice nabízela ruku, ale byla tak maličká... Přijala jsem ji, ale moc to nepomohlo. Při přesunu mi břichem projela tak šílená bolest, že jsem tam zůstala ležet na boku a už jsem měla fakt pocit, že jsem praskla. Prý ale ne, tak snad. Doktor mi popřál štěstí a že se prý můžu jít za pět minut vyčůrat. Už aby to bylo!
Když mě dovezli na pokoj, hned jsem se koukla, kolik je hodin. Bylo to nejdelších pět minut! Nakonec jsem to vydržela osm a začala jsem se sbírat, že teda půjdu. No tak to bylo ale hodně naivní! Byla jsem na posteli, která měla zvednutý nohy, aby se vajíčko dobře usalašilo. A zvednout se z takový postele, když vás bolí v podstatě každý pohnutí je prakticky nemožný. Nejdřív jsem zkusila nohy přitáhnout k sobě, posadit se a prostě normálně vstát. No to nešlo. Už ani nevím, co všechno jsem zkusila, nejspíš by bývalo stačilo se přetočit na bok a prostě z tý postele vypadnout. Ale já jsem byla furt zaměřená na to, že se musím posadit, tak jsem se normálně jednou nohou zahákla o spodek postele a fakt se mi podařilo se posadit =D Tu ženskou vedle jsem nejspíš dost rušila, ale to mi bylo docela buřt, byla nějaká divná.
Dobelhala jsem se na záchod a tam jsem nemohla začít čůrat! To už bylo fakt na hlavu. Nakonec se mi to samozřejmě podařilo a mohla jsem se vrátit do postele. Pěkně jsem se uložila a protože v pokoji byla tma, vykašlala jsem se na časopis a rozhodla jsem se spát.
Nemám přehled o čase, ale nakonec nás přišla vzbudit sestra a postupně nás propustila.
V čekárně už byl P. a ještě jsme čekali, až se uvolní recepce. Tam jsme zaplatili, dostala jsem recept na Utrogestan a instrukce, jak ho používat, co dělat v případě špinění a tak dále. Pak mě ještě jednou upozornila na to, že nemám týden cvičit a mám se šetřit psychicky i fyzicky. Prostě relax =)
Rovnou nás taky objednala na kontrolu v pondělí 4. 1. 2016. Mám si přivézt ranní moč a vezmou mi krev. Jíst ale můžu.

Poznatky?
Jsem docela rozčuřená. Na sále asi čtyři lidi věděli, že se sotva hýbu a po těch pěti minutách mi nikdo z nich (nebo třeba někdo pověřenej) nemohl přijít pomoct vstát z postele? Ano, když se to dělo, byla jsem odhodlaná to zvládnout sama a byla jsem hrdá, že jsem to nakonec i zvládla. Ale když se nad tím zamyslím, ani nevím, jestli tam mají třeba nějakej zvonek, kdyby se něco dělo. Takže tímhle mě docela nakrkli. Ponarkózovou péči mají o moc lepší, než potransferovou. Nebo možná záleží na tom, kdo má zrovna službu.
Každopádně kdybyste na to někdo šel, nebojte se pak zařvat, ať vás jde doprdele někdo zvednout z postele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama