Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Pohádka O dvanácti měsíčkách

5. února 2014 v 8:24 | sussanah |  povídky
Minulý týden jsem si chystala besedu pro mateřskou školku a chtěla jsem jim přečíst pohádku O dvanácti měsíčkách. Tak jsem ji začla hledat. V knihovně byla zkrácená verze vypůjčená, tak jsem zabrousila na internet. A nestačila jsem se divit, jaké hrůzy tam vydávají za pohádky pro mateřinku! O.o Takže mi nezbylo nic lepšího, než pohádku sepsat podle toho, jak si ji pamatuju z dětství. Myslím, že to dopadlo dobře =) Akorát se jménem sestry jsem měla trochu potíž... Holena se mi nelíbila a ani jsem si nebyla jistá, jestli je to správně, protože jak jsem řekla, knihu jsem po ruce neměla. Tak jsme s kolegyněma daly do kupy Naděždu. Jenže! Když jsem to na besedě vyprávěla (to se totiž ukázalo pro děti jako daleko zajímavější, než jen čtení), tak přišel jeden chlapeček a povídá "Ale to byla Holena!"... Útrum. Musela jsem zaimprovizovat, říct, že měla nejspíš dvě jména a celou pohádku jí pak jmenovat jako Naděždu Holenu =D Ale ve výsledku to bylo v pohodě =)



O dvanácti měsíčkách
V jedné chaloupce na kraji lesa žila hodná holčička Maruška. Tatínka už neměla, bydlela jenom s macechou a nevlastní sestrou Naděždou. A ty jí vůbec neměly rády... Dávaly jí těžké domácí práce a vůbec s ničím jí nepomáhaly. Ale Maruška si pamatovala, co jí říkával tatínek, že na každého jednou dojde a všechno zlo bude jednou potrestáno. Tak snášela všechna příkoří statečně a těšila se, že jednou bude líp.
Tak to šlo den za dnem, až jednou přišla krutá zima. Celé okolí zasypala fůrou sněhu. Z chaloupky koukal jenom komínek. A každý den se z něj kouřilo, to jak si uvnitř zatápěly ohýnkem. Dřevo Maruška nachystala už v létě, protože věděla, že v zimě už bude pozdě. Jenže ho nenasekala dost. Zima byla delší a chladnější, než jiné roky. Tak se stalo, že dřevo začalo docházet... A macecha s Naděždou vymyslely plán, jak si co nejvíc tepla uchránit jen samy pro sebe.
"Maruško! Chci na stolek do vázičky fialky. Běž a natrhej mi je!" rozkázala jednoho večera macecha.
"Ale vždyť je všechno zapadané sněhem..." vyděsila se Maruška.
Jenže macecha trvala na svém a nenechala si to vymluvit. Tak se Maruška oblékla co nejtepleji mohla a vyrazila do lesa.
Šla s pláčem, že skoro neviděla na cestu. Les znala sice dobře, ale jak nedávala pozor na cestu, najednou nevěděla, kde je. Nakonec jí to bylo jedno, rozhodla se, že už se domů nevrátí. Ale najednou uviděla mezi stromy ohýnek! Vydala se k němu a ani nepřemýšlela o tom, že u něj můžou sedět třeba i loupežníci. Potřebovala se ohřát, tak prostě šla. A když už byla na dohled, uviděla mýtinku, uprostřed ní velký oheň a kolem něj sedělo dvanáct velkých chlapů. Trochu se polekala, ale zima byla větší, než její strach, tak přistoupila blíž.
"Pěkný večer přeji!" pozdravila slušně, jak jí to učil tatínek.
Dvanáct mužů se na ni překvapeně podívalo. A ona si je taky se zájmem prohlédla. Vůbec si nebyli podobní, každý vypadal úplně jinak, než jeho soused. Muž, který jí byl nejblíž, byl oblečený do kožešin, na hlavě chlupatou čepici a na bradě husté bílé fousy.
"Dobrý večer," pozdravili ji všichni najednou a ten v kožichu pokračoval:
"Já jsem Leden, kdopak jsi ty? A co tu pohledáváš takhle sama, večer a v takové zimě? Pojď blíž, ať se ohřeješ."
"Leden? Ty jsi měsíc?" podivila se Maruška a pak rychle dodala: "Já jsem Maruška a macecha mě vyhnala pro fialky," a skoro se rozplakala při představě, že je nenajde a že se už nevrátí domů.
Leden neměl rád zlé lidi, zlostně nasál vzduch, aby se trochu uklidnil a pak povídá:
"Ano, jsem měsíc a teď je období mé vlády, jak určitě víš. A toto jsou moji bratři," ukázal na ostatní muže kolem ohně. A opravdu, když se na ně Maruška lépe podívala, dokázala v každém z nich poznat jeden měsíc.
"Já ti pomoct nedokážu, ale můj bratr Duben ano," řekl Leden a pokynul mu. Ten se na Marušku usmál a oheň najednou rozehřál kousek sněhu u Maruščiných nohou a na něm vykvetlo několik fialek! Maruška nemohla uvěřit vlastním očím!
"S celého srdce vám děkuji, pane Dubne!" poděkovala Maruška a opatrně fialky natrhala.
"Nojo, jenže já nevím, jestli trefím domů..." posteskla si najednou.
"Neboj se," řekl Leden, "trefíš. Jdi podle svého srdce a za chvíli jsi doma."
Maruška jim ještě jednou poděkovala a vydala se na cestu. A opravdu, za chvilku byla doma. Okýnkem viděla, jak jsou macecha s Naděždou natlačené u kamen, aby jim nebyla zima a na chvíli jí bylo líto, že se taky nezahřály u velkého ohně. Ale opravdu jen na chvilku.
Vešla dovnitř a dala fialky maceše. Ta byla vzteky bez sebe. Nechápala, jak Maruška dokázala najít fialky pod sněhem.
Maruška byla ráda, že úkol splnila a šla se bez večeře vyspat. Ráno se probudila spokojená. Myslela si, že už všechno půjde jako dřív, zvlášť, když se jí ještě před obědem podařilo nasekat trochu dříví, ale mýlila se. Macecha se před večeří rozkřičela, že má chuť na jahody. Maruška se už ani nenamáhala s odporem, oblékla se a vyrazila do lesa. Moc nevěřila tomu, že by mohla mít takové štěstí jako u fialek, ale stejně šla. Nedávala pozor na cestu, jen dávala nohu před nohu a šla. Byla velice překvapená, když mezi stromy zase uviděla velký oheň.
"Dobrý večer!" pozdravila měsíce.
"Tak copak je to tentokrát?" zeptal se jí Leden.
"Jahody," odpověděla Maruška a natahovala ruce k ohni.
Leden se podíval na svého bratra Června, teď to bylo na něm, jestli Marušce pomůže. Pomohl. Oheň roztál kousek sněhu u Maruščiných nohou a na tom kousku hlíny vyrostl jahodník a hned se obsypal jahodami!
Maruška Červnovi poděkovala a otrhala jahody. Rozloučila se s nimi a vydala se domů.
Macecha byla tentokrát opravdu hodně rozzlobená. Vůbec totiž nemohla pochopit, jak mohla Maruška najít nejen fialky, ale i jahody. O jahody se rozdělila s Naděždou a Marušku nenechala ani ochutnat. Poslala ji spát a přemýšlela, co by mohla chtít zítra z lesa přinést, aby to bylo tak těžké, že se Maruška už nevrátí. Ale nebyla moc chytrá, tak jí nenapadlo nic lepšího, než jablka. A s tím šla taky spát.
Další den probíhal v klidu, ale k večeru se macecha zase rozkřičela a vyhnala Marušku do mrazu pro jablka. A Maruška šla. Tentokrát už si byla téměř jistá, že zase najde měsíčky a že jí pomůžou. Měla pravdu. Šla hluboko do lesa a už z dálky viděla oheň.
"Dobrý večer!" pozdravila slušně měsíčky.
"Tak Maruško, povídej, pro co tě macecha poslala tentokrát?" zeptal se Leden.
"Pro jablka," odpověděla Maruška a hřála se u ohně. Už se ani nebála, že jí nepomůžou.
"Říjne, mohl bys?" zeptal se Leden dalšího svého bratra.
Říjen se na Marušku usmál. Oheň tentokrát musel zahřát víc, než jen kousek země, ale dokázal to. Na malé jablůňce na kraji mýtiny ze začala červenat hromada jablíček.
"Děkuju nastotisíkrát!" zvolala Maruška a běžela k jablůňce. Do zástěrky natrhala jablíčka a vrátila se k ohni.
"Maruško," promluvil Leden. "Když jsi donesla domů jahody, dostala jsi aspoň jednu na ochutnání?"
"Ne..." pípla smutně, taky na ně měla chuť.
"Dobře, tak mě poslouchej, dojdi domů a všechno udělej stejně, jako včera. Dej maceše jablka, ale nežádej si žádné. Pokud ti sama od sebe nedá ochutnat jediné jablíčko, už nebudu jen tak přihlížet."
Leden v tu chvíli vypadal celkem hrozivě. Maruška přikývla, poděkovala všem za pomoc, a protože měla takový pocit, že už se spolu neuvidí, popřála jim i spokojenost do budoucna. Protože se to sluší a protože jim to opravdu přála.
Vydala se na cestu domů a přemýšlela, co tím Leden asi myslel. Ale na nic nepřišla, tak se tím přestala trápit. Doma dala maceše všechny jablka, přesně, jak jí Leden řekl, a už se otočila, aby šla spát. Macecha jí nechala. Jedno jablíčko si vzala a druhé podala Naděždě. Když se do jablek zakously, ozvalo se hrozivé burácení. Za okny svištěl vítr a vůbec to vypadalo jako konec světa! Maruška rychle přiběhla zpátky do světnice a viděla, jak se její macecha a Naděžda kuckají napůl strachy a napůl jablíčky. A před nimi stál obrovský Leden, div se hlavou o strop neopíral. A když promluvil, znělo to jako hrom:
"Za to, jak se chováte k Marušce, vás obě stihne krutý trest! Ty," ukázal na macechu. "Se staneš jabloní, aby Maruška už nikdy neměla nouzi. A ty," teď ukázal na Naděždu. "Ty budeš jahodový keř!"
Už už se nadechoval, aby na ně mohl kouzelně fouknout, ale Maruška to nevydržela a vykřikla:
"Ne! Počkej, to si nezaslouží..."
"Vážně?" podivil se Leden. "Po tom, všem, co ti provedly, se jich zastáváš?"
"No ano..."
"Maruško, to je od tebe velice šlechetné, ale nějak je potrestat prostě musím!"
Leden se na chvíli zamyslel. Pak se zvedl obrovský vítr, rozrazil okenice a vycucnul macechu i s Naděždou z chaloupky. Když byly pryč, Leden zase všechno pozavíral, aby v chaloupce nebyla moc velká zima.
"Kam jsi je poslal?" zeptala se Maruška.
"Někam daleko. Ale neboj, pokud se napraví a budou schopné konat dobré skutky, tak budou v pořádku."
"A když ne?"
"Když ne, tak ne," řekl tajemně Leden.
Rozloučil se s Maruškou, popřál jí hodně štěstí a řekl jí, aby se nebála, že když bude něco nutně potřebovat, tak jí vždycky pomůže buď on, nebo některý z jeho bratrů. A pak odešel.
Maruška byla na jednu stranu smutná, ale na druhou stranu měla radost. Hospodařila v chaloupce spokojeně dlouhá léta.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ZdenekS ZdenekS | E-mail | 17. ledna 2017 v 19:31 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na sussanah.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama