Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Kočka na terakotové střeše

11. září 2013 v 20:50 | sussanah |  povídky
Původně jsem myslela, že přemluvím kamarádku, aby zkusila namalovat něco na Temnářčinu výzvu, ale nakonec ji chytlo zápěstí a nic z toho nebylo. Nicméně součástí mého přemlouvání bylo i to, že já k jejímu obrázku napíšu povídku. No, jsem grafoman, takže moje povídka je hotová =D Temnářce jsem ji nakonec neposlala, tak ji můžu dát sem =)
Je to na téma "zapadlý kout".




Starý polorozpadlý domek se tísnil ve stínu vzrostlé lípy. Polovina červenohnědé střechy se už před lety propadla do sebe. Na zbytku se u komínu líně rozvalovala černá kočka. Vybrala si jediný kousek, na který dopadalo sluneční teplo. Spokojeně předla a sledovala dění v okolí. Moc toho nebylo. Zarostlá studna, rozpadající se plaňkový plot, vytlučená okna. Ty pod sebou neviděla, ale věděla o nich. Stejně jako o dřevěném koníkovi, který ležel zapomenutý pod stolem u kamen. Na nich se dalo dobře spát v dešti, zůstala tam i péřová deka a střecha nad nimi byla v pořádku.
Na ulici chodili lidi a nikdo ani koutkem oka o domek nezavadil. Jakoby ho neviděli. Jakoby tam vůbec nebyl. A on tam přitom stál déle, než většina z nich žila. Okolo něj se vesnice pomalu měnila v město. Časem z něj možná bude i velkoměsto. A budu tu pořád i já? Domek tu otázku neřešil. Nezajímala ho budoucnost, žil přítomností. Těšil se z moudrosti času, který mu byl vyměřen a nikdy se nedíval na jeho konec. Právě teď pro něj bylo důležité starat se o kočku. Chránit ji před větrem a deštěm. Přes den čerpat teplo slunce, které by jí večer mohl dát. V podstatě mohl i za svou neviditelnost. Nestaral se o ostatní a oni se nestarali o něj.
Bylo téměř jisté, že jednou půjde kolem někdo, kdo ho uvidí. Zastaví se u plotu, položí ruku na jednu z posledních planěk, zacloní si oči před sluncem a pokusí se zahlédnout zbytky nábytku uvnitř domku. A uvidí je. Uvidí zelená kachlová kamna s péřovou dekou, dřevěný stůl s letitou vrstvou prachu, kterou sem tam narušují kočičí šlápoty. Možná zahlédne i koníka, ale to spíš ne, to by musel přijít blíž. Udělá to? Nevím, snad ne. Kdyby ale přišel blíž, možná by uviděl i kočku. Seděla by nedůvěřivě za komínem a udržovala by si od vetřelce uctivou vzdálenost. A pak, až by od ní odvrátil zrak a nastavil jí záda, pak by mu skočila na rameno. Zatnula by drápky, aby nespadla a zapředla by mu do ucha "Kup domek!"
Myšlenka poslaná kočkou, umocněná paprsky slunce tančícími v prachu, by se usídlila v mysli zvědavého návštěvníka. Zvednul by koníka a postavil by ho do středu stolu.
"Koupím to tu."
Stalo se to? Ano, děje se to právě teď. Vrže stará branka. Plaňky se otřásají, ale žádná nevypadává. Kočka se protahuje a zívá. Slunce se posunuje na hranu komínu a schovává černotu kočky. Prozrazují ji jen záblesky zelených očí. Vychází ze stínu ve chvíli, kdy ji návštěvník nastavuje záda. Odráží se a měkce přistává na jeho levém rameni. Obtáčí mu ocas kolem krku a hlavičkou se otírá o jeho ucho. Vrní.
"Koupím to tu," říká návštěvník kočce a vchází do šera domku. Zvedá koníka ze země a pokládá ho na stůl. Zrnka prachu rozvířená jeho příchodem se zběsile honí v paprscích odcházejícího slunce. Blíží se večer. Domek už není neviditelný. Návštěvník o sobě začíná uvažovat jako o spokojeném majiteli.
"Mám krásný domek, s krásnou zahradou a milou kočkou," libuje si a drbe kočku na hrudníčku. Kočka spokojeně přivírá oči, odvděčila se domku.
Našla mu někoho, kdo mu opravil střechu, zasklil okna, vyspravil plot. Když bylo potřeba vymetl světnici a každý večer připravil kočce misku žrádla.
Město přijalo domek k sobě, kočka se vyhřívá na terakotě. Čas plyne.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | Web | 11. září 2013 v 21:58 | Reagovat

Skvělé. :)

2 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | 12. září 2013 v 13:02 | Reagovat

[1]: děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama