Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Intel Jízda kreativců

19. července 2013 v 22:10 | sussanah |  povídky
Jak jsem vám psala před týdnem, účastnila jsem se první Jízdy kreativců. Konala se ve čtvrtek 18.7. 2013 v Praze, konkrétně v metru na trase Zličín - Černý Most. Doufám, že se bude příští rok opakovat, protože to byla fakt příjemná akce.
Dozvěděla jsem se o tom prostřednictvím knihovnické sítě informátorů a hned jsem věděla, že je to ta správná šílenost pro mně. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli se pak dostanu domů, tak jsem poprosila Cirrat o útočiště. Podlehla mým svodům a přestože jsem pak spoj přece jen našla, účastnila se Jízdy se mnou =) Sehnala nám i fotografku. Iris se své role zhostila s nasazením Cirratina foťáku a svého telefonu, takže můžu doložit, že jsme tam vážně byli =)

Začalo to tak, že jsem vyběhla z práce na autobus v 16:00 do Prahy. Mno. Byla jsem si jistá, že to nemá být Student Agency, ale nakonec nic jiného nepřijelo, tak jsem se tam musla vnutit i bez místenky. Podařilo se =) Do Prahy jsem dojela s omrzlým uchem (blbá blbá blbá klimatizace) zhruba v 17:30. Času jsem měla dostatek, takže jsem bez paniky sehnala lístky, bezúspěšně zkusila najít záchod a pak jsem nasedla do metra a vydala se na Zličín.
Cesta byla opravdu zdlouhavá, sem tam jsem i klimbla =D Ke konci cesty jedna podivná slečna ukázala na nohy a jako že dost dobrý. Tak jsem jí poděkovala a v duchu jsem si říkala, že je asi pěkně šáhlá, když se jí líběj moje špinavý boty... Pak mi ale došlo, že myslela tetování! Jsem pako =D Musim se přiznat, že mě to docela potěšilo =)
Vystoupila jsem na Zličíně a hned jsem viděla dvě slečny v Inteláckejch šatečkách. Poslali mě ven z metra a tam jsem našla skupinku organizátorů. Přihlásila jsem se k nim, dostala jsem tričko, pravidla a flešku se zadáním. A konečně jsem našla záchod =D Když jsem se vrátila a oblékla si tmavomodré tričko Intel (abychom se mezi sebou všichni poznali), tak už tam byla i Cirrat.


V sedm hodin jsme všichni společně nalezli do metra. Počítač už jsem měla nastartovanej tak stačilo jenom označit jízdenku. Metro přijelo do pár minut, ale stihli jsme se vyfotit.


A pak to přišlo. Přijelo metro, natlačili jsme se dovnitř, posedali si a zapojili flešky. To proběhlo v klidu u všech, které jsem kolem sebe měla. A to i přesto, že jsme dostali pokyn, že kdyby fleška nefungovala, máme si ji vyměnit. V každém vagonu totiž byl někdo od organizátorů, někdo s foťákem a někdo s kamerou. I když abych pravdu řekla, nejsem si jistá, jestli to třeba nebyl jeden fotograf a jeden kameraman, kteří jenom v zastávkách přebíhali do různých vagonů.
Hned jsem se totiž zabrala do práce. Na flešce byli čtyři soubory s pravidly a formulářem k vyplnění. Nejdřív mě polilo horko, protože mi počítač ohlásil, že Word přestal fungovat a že hledá řešení! Tak jsem to stopla a otevřela znovu. Naštěstí to naskočilo v pohodě. Ostatní tři soubory byly stejné, tak ty jsem vymazala a místo nich vytvořila soubor s povídkou.
Téma znělo:

"Každá dostatečně pokročilá technologie je nerozlišitelná od magie," A. C. Clarke.

A pak tam byla ještě jedna záludná podmínka - název musel obsahovat jméno jakékoliv stanice metra... No takže já jsem hned vytáhla svou mapku metra a hledala jsem. Vybrala jsem si Anděl. Jo a jen tak mimochodem, řekla bych, že jsem byla jedinej mimopražskej magor =D
Chvíli jsem ještě váhala, proč v tom formuláři chtěli jen maila a ne jméno, tak jsem ho pro jistotu ještě jednou otevřela a ano, vyplnila jsem i jméno... Težkej začátek.
Psaní nebylo tak náročný, jak jsem se bála. Špatně se mi nedělalo, ale příběh samotnej mi trochu váznul. Zhruba po dvaceti minutách jsem měla jen půl stránky! Dostala jsem záchvat paniky, že to nemá smysl, nic s ničím nesouvisí a že to snad vzdám... Navíc Cirrat vedle mě jela jako blázen. Naštěstí když jsem se koula na druhou stranu, tak to tam vypadalo hůř, než u mě. Což ode mě teda není hezký, ale ulevilo se mi. Pustila jsem se znovu do práce...


A psala jsem a psala a psala... A zoufala si =D Taky jsem byla donucena mluvit na kameru a nemám vůbec radost z toho, co ze mně vypadlo =D S trochou stěstí to nikde nebude...


Panika střídavě přicházela a odcházela, ale nakonec musim říct, že jsem se sebou spokojená. Na rozdíl od slečen po mé levici, které to vzdali asi tři zastávky před koncem. Bylo mi jich celkem líto, ale odpadly tím dvě konkurentky, tak co? 8-)
Ale zátky ke mně. V textu nemám překlepy (aspoň doufám), logicky mi to celkem sedí (jasně, mohla jsem se ještě víc zamyslet, ale tentokrát ta cesta utekla nějak podezřele rychle!), podařilo se mi to celý ukončit (poměrně). A to jen dvě zastávky před cílem! O.o
Náležitě jsem to oslavila:


Několikrát jsem se ujistila, že mám uloženo, okopírovala jsem si to i do počítače, odpojila jsem flešku a vypnula počítač. Venku z metra jsme flešky odevzdali a to byl konec akce. Měla jsem dvacet minut do odjezdu posledního spoje, prostě perfektní načasování.

Celková organizace akce byla příjemná, maily s pokynama chodily v pořádku. Nemám, na co bych si mohla stěžovat. Teda kromě toho, že Hradec nemá metro =D

Dodatek 22.7. 2013 - Jelo nás 52, kreativních výtvorů bylo odevrzdáno 41

A nakonec můj soutěžní příspěvek ve stavu, v jakém byl odevzdán:


Anděl

"Do hajzlu! Tohle není normální, tohle prostě není normální!"

Vztekal se, ale ve skutečnosti věděl, že to je nejen normální, ale už i docela běžná věc. Každý už si dneska může pořídit foťák, který fotí nejen vizuální vjemy, ale i vůně. Když na tom začali před lety dělat, všichni se smáli. "Utopie!" "Nemožné!" "Nereálné…" Ale ono jim to vyšlo.

Právě byl skloněný ve své moderní černé komoře. Fotky už dávno nestačí stáhnout z karty a nahrát do počítače. Je nutné přenést vůni na nosnou základnu pod fotku. Zní to složitě, ale v podstatě je to na podobném principu, jako navoněné ubrousky. Fotka se chvíli máčí ve speciální směsi na vyvolání vůně, pak se namočí do destilované vody a pak chvíli schne. Vonět vydrží roky.

Oblíbil si fotit architekturu. Staré železniční mosty. Opuštěné tovární budovy. Koleje. Vraky aut. Zrezavělé vlaky, nejlépe prastaré parní lokomotivy.

Nejvíc měl rád vůni silnice po dešti. Právě takové fotky šli na dračku. Jako profesionální fotograf to musel brát v úvahu, nemůže přece tak drahou techniku plácat na něco, co mu zůstane ležet doma. Jenže tahle fotka páchla. Vyfotil ji na stanici metra Anděl. Pfff! Andělé mají vonět!

Vlastně nebyl ani tak vzteklý, jako smutný. Andělé mají vonět…

Odhodil fotku do ustalovací misky s destilkou. Nejlevnější fáze celého procesu. Byl znechucený, tak vyvolávání přerušil.

K fotce se vrátil druhý den. Musí prostě dodělat práci, jinak nebude mít na nájem. Bydlel sice sám, ale i tak měl rád svoje pohodlí a představa ubytovny mu nebyla milá.

Vytáhl smradlavou fotku z ustalovačky a chtěl ji rovnou vyhodit. Jak s ní ale pohnul, tak ucítil něco, co nečekal. Čerstvé ovoce, letní louku, silnici po dešti, maminčin šampón na vlasy… Všechno, co v něm vzbuzovalo pocit klidu. Podíval se nevěřícně na fotku. Vykachlíkovaný tunel metra tam byl pořád. Ale uprostřed prostranství stála, nebo se spíš vznášela, ženská postava. Když fotku pořizoval, rozhodně tam nikdo nebyl, protože fotit lidi zároveň se snahou zachytit vůni architektury je problematické. A on má radši jednoduché věci. Postava mu někoho připomínala. Matku? Prohlížel si ji nekonečně dlouho.

Otřel si uslzené oči a fotku vystavil na jediný stolek, který ve svém malém bytě měl.

"Mami, já vím, že je tohle kouzlo, že jsi tam nestála, ale jsem rád, že tě můj foťák vyfotil a že tak můžu být zase s tebou…"

Nikdy už podobně divnou fotku nevyfotil, ale ani si nenechal přezkoumat snímek z Anděla, protože nechtěl vědět, že to byla jen omylem vyvolaná dvojexpozice na starém nosiči.



Dodatek 31. 7. 2013, 11:21:46

Ahoj,

Anděla jsme četli a líbil se nám, rozhodně zajímavý nápad s focením vůní a hodně emocionální pointa. Přemýšleli jsme nad ním jako nad jedním z účastníků shortlistu. Nakonec se tam neprobojoval hlavně proto, že se nám sešlo víc děl v podobném formátu a i víc Andělů ;) Snažili jsme se mít shortlist hodně pestrý.

Každopádně klobouk dolů, úroveň děla nás moc příjemně překvapila, vůbec bych neřekl, že se dá za 40 minut něco takového vytvořit J Budeme se těšit příště!

Ondra Peterka
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dragilia Dragilia | Web | 19. července 2013 v 23:34 | Reagovat

Krásná minipovídka. Nechává na rtech úsměv. Protože moc dobře znám ten pocit, nechtít si nechat některé "zázraky" vědecky vysvětlovat. :-)

2 es ef es ef | Web | 20. července 2013 v 1:51 | Reagovat

Ta povídka je výborná a vůbec celá akce působí hrozně zajímavě!

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | 20. července 2013 v 8:46 | Reagovat

[1]: [2]: děkuju! :-)

4 Abyss Abyss | Web | 20. července 2013 v 20:37 | Reagovat

"Což ode mě teda není hezký, ale ulevilo se mi." - jo takhle jsem se cítila letos u maturitního slohu, když jsem  měla na chvilku okno :D
Ale od září hurá na UHKčko, tak už se těším do vaší knihovny :D

5 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | 20. července 2013 v 20:59 | Reagovat

[4]: =D
fakt? no tak to je bezva, to se musíš někdy stavit! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama