Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

"Promiňte, už máme zavřeno."

16. května 2013 v 16:06 | sussanah |  povídky
Povídka, kterou jsem poslala do soutěže O Dračí řád. Umístila se na 32. místě ze 47. To sice není úplné terno, ale jsem docela spokojená, protože slovní hodnocení bylo daleko příznivější, než to bodové. Přečíst si ho můžete pod povídkou =)

***



Karolína tuhle práci milovala. Sice to dělala jen chvíli, ale být knihovnicí ji tak nějak naplňovalo. Milovala knihy. Když byla malá, trávila spoustu volného času mezi regály. Ať už v knihovně, v knihkupectví nebo v antikvariátu. Obzvlášť naposledy jmenované místo měla moc ráda. Staré knihy ji fascinovaly. Kožené vazby a zlatá písmena na hřbetech.

Když začala pracovat v knihovně, byla trochu vyděšená z toho, že to bude na dětském oddělení, ale rychle přišla na to, že je to vlastně pro ni jako dělané. Výtvarné dílny s papírem, textilem a s korálky. Ráda tvořila a ráda na tvoření nakupovala. Papírnictví měla na seznamu oblíbených míst hned po knihovních skladech.

Karolína byla sama, neměla ani přítele ani psa, ke kterým by musela spěchat domů, takže někdy po práci zůstávala a chodila si prohlížet knihy do skladu. Kdyby se jí někdo zeptal, proč je pořád sama, odpověděla by, že prostě nenašla toho pravého. Jenže to byl právě její problém. Hledala v reálném životě muže, kterého vyčetla z knih. Vysokého, silného, galantního a tak dále takového, o jakém sní spousta holčiček. Jenže holčičky z toho po čase vyrostou, kdežto Karolína v něj stále věřila.

Pobočka, na kterou byla přidělena, měla sice jen dětské oddělení, ale sklad byl starý, ještě z doby, kdy tu bylo oddělení pro dospělé. Nemělo to moc logiku, ale Karolína to přisuzovala tomu, že se pobočka měla za pár týdnů stěhovat a proto to už nikdo neřeší. Procházela se mezi regály, četla si názvy knih a některé si vytahovala. Když ji nějaká kniha extra zaujala, vynesla ji ze skladu, posadila se s ní do křesla u okna a četla si. V létě bylo lehké poznat pravý čas na cestu domů, jak se setmělo, tak šla. Ale v zimě byla tma už chvilku po obědě…



Dlouhé zrzavé vlasy ji spadly na stránku. Narovnala se a opravila si účes. Obyčejný culík a sponkou přichycená ofina. Byla zrovna na začátku dvoudenního putování, když se to ozvalo. Ťuk, ťuk, ťuk! Jako nehtem o sklo. Podívala se na okno, které měla nejblíže, ale nic neviděla. Ťuk, ťuk, ťuk! Někdo je za vstupními dveřmi, došlo jí. Vstala s knížkou v ruce a potichu došla k regálu, který ji bránil ve výhledu na dveře. Naklonila se, aby na ně viděla. Někdo za nimi stál. A nevypadalo to, že by chtěl odejít, přestože bylo už pár hodin po zavírací době, jak si ověřila pohledem na hodiny na zdi. Čtenáři to někdy spletou, ale takhle moc to ještě nezažila. Ťuk, ťuk, ťuk!

"Už máme zavřeno!" zavolala na dveře a přitiskla se k regálu. Na ní vidět nebylo, ale bylo to jedno. Ten někdo za dveřmi už stejně věděl, že tam je. A navíc měla rozsvíceno.

Ťuk, ťuk, ťuk!

"No dobře, tak teda jo…" utrousila pro sebe a odlepila se od regálu. Došla ke dveřím. Jedna ubohá tabulka skla ji dělila od postavy na ulici. Vysoký muž se širokými rameny. Stál skoro nepřirozeně rovně, snad nikdy neviděla nikoho, kdo by se aspoň trochu nehrbil. Krom toho na něm bylo ještě něco divného. Byl tak nějak rozostřený. Ťuk, ťuk, ťuk!

"Promiňte, ale my už máme zavřeno," řekla a poklepala na sklo v místě, kde měli nalepenou otvírací dobu.

"Dneska je čtvrtek, bylo jen do pěti."

Ťuk, ťuk, ťuk!

Karolína si uvědomila, že se na zvuku něco změnilo. Už to neznělo jako nehet, ani jako klouby, bylo to kovové. Ten nepatřičný zvuk ji přiměl podívat se po jeho původci. Možná hodně četla, možná i moc koukala na filmy, ale ani v těch nejdivočejších snech by ji nenapadlo, že uvidí hlaveň takhle zblízka. Ubohá tabulka skla, které ani není neprůstřelné. Vlastně dvě tabulky, uprostřed dveří je tenká příčka, ale stejně. Navíc kdo by taky chodil krást na tak malou pobočku? Není tu ani alarm! Sedm regálů v půjčovně a dalších devět ve skladu. Jedno křeslo a výpůjční pult s jedním prastarým počítačem. Peníze navíc odnášela vedoucí každý den hned po zavíračce. Nebylo tu nic, co by za něco stálo. Tedy kromě knih, ale ty samy o sobě taky nebyly nějak extra cenné.

Karolína nepřestávala civět do ústí pistole a pomalu couvala. Postava za dveřmi se ani nepohnula. Ťuk ťuk ťuk! Srdce jí vylítlo až do krku. Před medvědem nikdy neutíkejte! Iracionální myšlenka a stejně pitomej nápad. Otočila se na patě a rozeběhla se do skladu. Samozřejmě že to nebylo to nejlepší, co mohla udělat. Racionálně uvažující člověk by se zkusil schovat přitisknutím ke zdi a odplížením se někam, ale ono nebylo kam. Navíc celoskleněné dveře s jednou tenkou příčkou vprostřed by mu stejně dovolily vidět ji úplně všude. Nic ji nestálo v cestě a stejně měla pocit, že ji to trvá celou věčnost. Uslyšela za sebou zvuk tříštěného skla. Klíče vězely v zámku, a teď jimi ten někdo odmykal dveře. Karolína se ohlédla, stále byl tak nepřirozeně napřímený. Snad by se to dalo nazvat noblesou, kdyby ho viděla někde jinde a někdy jindy. Ale teď děsivě pomalu otvíral dveře, které ji měly chránit. Jak směšná představa. Neměla kam se schovat a tušila, že to ten muž ví. Sklad byl oddělený jenom závěsem. Vběhla do jeho nejvzdálenějšího koutu. Slyšela kroky. Věděla, že viděl, kam běžela. Ale byla tu ještě naděje, že místo do skladu půjde nejdřív do kanceláře. To by pak měla čas utéct. Opatrně, aby nedělala žádný hluk, si lehla na zem. Chtěla pod regály vidět, kam půjde. Měla smůlu. Kancelář minul bez povšimnutí a šel přímo k ní. Ještě musí minout záchod, ale že nahlédne do něj, v to už ani nedoufala. Když už byl jen dva regály od ní, znovu si sedla, přitiskla se k regálu co mohla a doufala v zázrak. Snad že s ním splyne a bude neviditelná. Nebo tak něco.

Jeho kroky byly tiché, sebejisté a neustále se přibližovaly. Přesně věděl, kde se Karolína krčí. Jako první se k ní dostal podivný zápach. Byla si jistá, že ten smrad zná, ale neměla myšlenky na to, snažit se ho pojmenovat.

"Pane Bože, já vím, že víš, že v tebe nevěřím. Ale věřím v Něco. A to Něco by se mělo stát, přece tu nemůžu jen tak umřít." Myšlenky jí vířily a upíraly se k zázraku. K hrudi si tiskla knihu, kterou předtím četla.



***



Cítila, jak padá. Když dopadla, vyrazila si dech a upustila knihu. Ležela rozpláclá na mechu a divila se, jak je možné, že jí do očí svítí slunce. Po chvilce tápání k tomu přidala i údiv nad tím, že jí není zima, přestože je prosinec. Asi by tam dokázala ležet ještě pěkně dlouho, kdyby nepromluvil.

"Jsi v pořádku?"

Strnula. Oči hrůzou vytřeštěné. Do jejího zorného pole se dostala blonďatá mužská hlava. Zopakoval svou otázku.

"Žiju."

"To rád slyším," usmál se. "Jak se jmenuješ?"

"Karolína. A ty?" začala se sbírat ze země.

"William. A musím poznamenat, že máš opravdu nezvyklé oblečení."

Posadil se vedle ní a prohlížel si jí. Divné boty s jediným páskem přes prsty, široké plátěné kalhoty modré barvy, košile, která má místo rukávů šňůrky přes ramena a je na ní namalovaný motýl, a šedivý kabátec s kápí.

"Hmm," nevěděla, co na to říct. On měl na sobě kožené boty se srandovní špičkou, plátěné kalhoty a plátěnou košili. Kus vedle ležela na zemi ještě hromádka látky, o které se domnívala, že je to plášť. Nejvíc jí ale zaujala jeho tvář. Delší světlé vlasy se mu vlnily kolem hlavy jako svatozář. Tmavomodré oči a hezky klenuté rty. Všechno tak nějak v souladu.

"Kde to jsme?"

"Asi den chůze od hradu. Byl jsem zrovna na cestě do vedlejší vesnice, když jsem tě slyšel spadnout."

"Aha. To je dobře."

Přitáhla si kolena k bradě a pokradmu se rozhlížela. Jakoby měla strach, že to všechno zmizí stejně podivně, jako se to objevilo. Teď by přece měla být v knihovně a s největší pravděpodobností umírat na střelné zranění. Tohle ji ale přišlo lepší.

"Je tu hezky."

"Viď? Co kdybys šla se mnou?" William vstal a Karolína se taky zvedla. Sebrala ze země knihu a najednou jí to došlo. William se vydal na dva dny dlouhou cestu. Ve vedlejší vesnici žije kořenářka, která si s nemocí jeho matky jistě poradí. Str. 42

"Já jsem v knize!" vydechla.

"Co jsi to povídala?"

"Já jsem v knize! Ty jsi William, co na straně čtyřicet dva odchází do sousední vesnice ke kořenářce, aby získal byliny pro nemocnou matku!"

Vykulila oči. Tohle přece nemůže být možné.

"Jak to víš? Jsi čarodějnice?" William se na ní najednou díval dost podezřívavě, nejspíš mu to neměla tak vpálit. O krok couvla.

"Nejsem."

"Ale jsi divně oblečená a víš o mé matce, přestože jsem ti sotva řekl, jak se jmenuju."

"Je to v knize," natáhla k němu ruku a nabídla mu ji.

"Neumím číst."

"Kdybych byla čarodějnice, nemyslíš, že bych se dokázala obléknout tak, abych nevypadala divně?" zkusila to logicky.

"Možná..."

"A navíc kdybych byla čarodějnice, tak bych teď mohla v klidu někam zmizet a nedělat si žádné starosti s tím, jestli mi věříš nebo ne," stáhla zpátky ruku s knihou.

William byl zamyšlený. Nevěděl, co si o tom všem myslet. Jasně. Bylo divné, že se tu tak najednou objevila, v tak divných šatech a ve špatných botách na dlouhou chůzi. Navíc neměla ani tornu s jídlem. I když jako čarodějnice by žádnou tornu ani nepotřebovala… Ale něco v jejích očích mu říkalo, že nelže. Kromě toho se mu líbila. Rozhodl se jí věřit. Sebral ze země svůj plášť a nabídl jí ho.

"Vezmi si tohle, než ti seženu nové šaty."

Karolína maličko zaváhala, ale plášť si přes sebe přehodila. Byl jí dlouhý, sahal jí až ke kotníkům.

"Kam půjdeme?"

"Nejdřív ke mně domů. Tam tě nechám a půjdu pro ty byliny."

"Ale to ztratíš dva dny. Měli bychom jít nejdřív pro byliny a teprve pak k tobě."

William se zadíval na její boty a povzdechnul si.

"Ty se bojíš, že to nezvládnu, že jo? Neboj, to bude dobré." Usmála se na něj. Nebyla to planá útěcha, byla si jistá. V pravé ruce držela tu knihu, jmenovala se Šťastně až na věky.



***



"Promiňte, co se tu děje?"

"Stala se tam nehoda," zadržoval paní Peškovou policista. Takže proto tu je tolik aut, pomyslela si.

"A co přesně se stalo?"

"Kolem půlnoci nahlásili sousedé, že cítí plyn a uvnitř se navíc svítilo, tak jsme to přijeli zkontrolovat a …" Jeho odmlka nemohla věštit nic dobrého. Nestihla se na nic zeptat, ze dveří zrovna vynesli nosítka. A nebyla to nosítka s nemocným, ale s mrtvým. Přikryté tělo.

"Kdo je to?" zeptala se stísněně, ale stejně už to věděla. Karolína.

"Slečna Karolína Nováková, našli jsme ji v křesle s knihou. Asi usnula a plyn ji zabil. Neměl bych vám to říkat, ale moje dcera sem chodí, tak…"

"Já…Děkuji."


***

Promiňtě, už máme zavřeno
F
CZ
znaků 10033
přijato
5
Začátek s noční návštěvou neznámého muže v knihovně je dost působivý, až hororový, viděla jsem to původně i na víc bodů, jenže pak přichází ohraná zápletka se vstupem do knihy a dovětek s vysvětlivkou. Přitom autor/ka podle stylu a způsobu vyjadřování má na to, aby zkusil/a něco složitějšího a zajímavějšího. Takhle se čtenář dozví, že Karolína se nadýchala plynu, když si četla, a propadla se do knihy. Dost málo na nějaké vyšší ohodnocení.
4
Autorka (?) umí vyprávět, po formální stránce v pořádku, ale příběh je řídký a předem jasný...
7
Tak pěkný začátek - a takový konec! :-)
8
Motiv útěku do knihy je zajímavě zpracovaný, postava Karolíny přirozená. Pouze pasáž ve fiktivním světě byla trochu slabší. Dialog nebyl zrovna uvěřitelný, William zněl spíš postmoderně než jako postava z fantasy. Stylisticky moc pěkné, jen bych vymýtil druhé "extra".
5
Cesta do světa fantazie, konkrétně knihy, splnění dívčích snů. Nemám k tomu moc do říct. Autor píše na úrovni, ale povídka s tímto námětem se rozhodně nepočítá mezi kdovíjak originální, navíc jsem opravdu rozpačitý ze závěru. Na rovinu, i když to je dobře napsané, prostě tu byly příběhově mnohem lepší texty. Udílím průměr.
7
bez slovního hodnocení
5
Co se týče příběhu, byla zápletka poměrně klasická. Takových povídek se bohužel vyskytuje v internetových vodách více než dost. Zpracování ale bylo příjemné - řemeslně byla povídka opravdu dobře zvládnutá - mělo to spád a dynamiku nepřerušovaly zbytečné vysvětlovací nebo popisné pasáže, což na takhle krátkém úseku bylo dobře. Charakter hrdinky byl poměrně podrobný a jako čtenář jsem se do něj dokázal dobře vžít. Až na ji/jí to bylo také vcelku bezchybně napsané.
7
Zajímavý nápad, akorát škoda, že není více zpracovaný a delší. Dalo se z toho dostat víc.
4
Jedna z těch povídek, o kterých by se dalo říct - autor je v oblasti literatury (relativním) nováčkem, snaží se, pravděpodobně se vypíše. V tomto případě se navíc dobře drží na hraně mezi fantastikou a nefantastikou, interpretace povídky coby Karolíniných předsmrtných halucinací ji staví nad většinu naivnějších začátečnických textů.
nehodnotil
10
Zprvu příběh působí realisticky, pak mi připomíná Inkoustové srdce, ale finále je překvapující. Čtivé, svižné a svým způsobem i humorné.
2
Ďalšia poviedka z kateorie "bez hlavy a päty". Snáď len krátkosť textu je pozitívom tohto textu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 16. května 2013 v 16:35 | Reagovat

Rozptyl hodnocení je poměrně velký.
Nemám rád hodnocení: "Dalo se z toho vytřískat víc".

Mně se to líbilo.

2 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 16. května 2013 v 16:42 | Reagovat

[1]: děkuju! :-)

3 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 17. května 2013 v 8:30 | Reagovat

Nechci být rýpal. Povídku jsem četla už před tím než šla do soutěže jakožto beta. Příběh uznávám pokulhával, ale vzhledem k pozadí, jak a kdy byla povídka psána je to docela na úrovni. Co ale nemohu nechat bez komanetáře:

"Snáď len krátkosť textu je pozitívom tohto textu." - raději to budu brát jako pokus hodnotícího o absolutní rým :-D

4 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 17. května 2013 v 8:31 | Reagovat

[3]:Vážně jsem napsala "nechci být rýpal"? Oprava: chci být rýpal :-D

5 Kadet Kadet | 17. května 2013 v 10:16 | Reagovat

[3]: Někteří ti porotci byli na pěst upřímně :D. Taky jsem měla v DŘ povídku a hrozně se mi líbilo, jak se neshodujou. Jeden chválil za neopakování slov, druhej nadával na opakování slov. Jeden řekl gramaticky na jedničku, druhej mě chtěl cpát zpátky na základku. Těžko s nima pořídit :D.

6 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 17. května 2013 v 19:58 | Reagovat

[5]:A teď si vyber. Buď skutečně jsi tam měla chyby, nebo je porotce nekompetentní blbec.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama