Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Já čarodějka, on čaroděj

18. září 2011 v 10:49 | sussanah |  povídky
Na začátku loňského roku jsem stvořila tuhle povídku. Některé mé tehdejší čtenářky mě umluvily na pokračování, tak jsem se do něj pustila. Jenže povídka byla zamýšlená takhle krátká a pokračování nemělo dostatečně promyšlený základ. Řekla jsem si ale, že by bylo škoda tu tuhle povídku nemít. Upravila jsem jí do její původní krátké verze a znovu vám ji nabízím ke čtení =) Mimo jiné jsem opravila i pár trapných překlepů a nelogických vět =D Doufám, že už tam nic takového není...
Možná za mým rozhodnutím stojí i momentální okouzlení povídkou Portrét pro Bradavice =)

Fan Fiction ze světa Harryho Pottera, která se ho místy volně drží a místy ho svévolně opouští. Nehledejte spojitost s dějem J.K. Rowlingové. Nenajdete ji =)


Nechala jsem se trochu unést povídkami z webu alanrickman.cz (přímý odkaz na jejich knihovnu) a taky jsem si napsala povídku o tom, co by se mohlo stát, kdybych chodila do Bradavic... =) Faktické údaje z knih jsem si trochu upravila, protože si nedokážu na některé detaily vzpomenout a knihy mám až na druhém konci baráku a fakt se mi pro ně nechce...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



Do Bradavic jsem chodila už šestým rokem a ani jsem si pořádně neuvědomovala, jak se mi podařilo projít úspěšně všemi zkouškami a testy. Je jasné, že v tom musela být kouzla! A teď vážně...


Když jsem dostala svou sovu, málem jsem spadla ze židle. Sice jsem v to tajně doufala, ale škola mi nikdy moc nešla a tak mě ani moc neuklidňovalo, že moje mamka i babička jsou čarodějky. Ale sova dorazila! Byla jsem šťastná a hned si dala předsevzetí, že se budu snažit a učit a učit a učit.
Druhý den jsme jeli nakoupit učebnice a pomůcky. A ani ne za týden už jsem seděla v Bradavickém Expresu. Byla jsem přiřazena do Nebelvíru, to mě potěšilo, protože těsně předemnou tam klobouk poslal Weasleyova dvojčata a já jsem si je cestou vlakem stihla oblíbit. Sice jsem je od sebe nedokázala rozlišit, ale to mi nijak moc nevadilo. A ještě šťastnější jsem byla asi o pět minut později, kdy ke mě klobouk poslal i Olivera Wooda. Stáli jsme vedle sebe ve frontě na loďky, chtěla jsem jet s ním, ale nakonec si mě k sobě zatáhla dvojčata. Sice mi bylo teprve dvanáct, ale kluci už se mi líbili. Já jim moc ne, což mě trochu štvalo, ale věřila jsem, že se to zlepší. Navíc zatím se na mě všichni moc mile usmívali...


To bylo před šesti lety. Dva roky po mě nastoupil Harry Potter a začali se dít opravdu zlé věci. Nejdřív troll na Halloween. Pak znovuotevřní Tajemné komnaty a k tomu počítám i toho magora Zlatoslava. Další rok byli Bradavické pozemky v obležení Mozkomorů kvůli Siriusi Blackovi a letos je to Turnaj tří kouzelníků.


Rok teprve začínal a už tu bylo přelidněno. Nevadilo mi to. Měla jsem ráda rušno kolem sebe. Aspoň se nikdo moc nezaobíral mýma očima. Jedno jsem měla jasně tyrkysové a druhé tmavě fialové. Byl to pozůstatek po jednom opravdu hodně zvoraném lektvaru v druháku. Doufala jsem, že se časem vrátím ke své původní hnědé barvě, ale je to už tolik let a pořád žádná změna. Jen jsem od toho dne trochu víc a hlavně jinak myslela na jednoho profesora. Vlastně můžu být ráda, že mi to přebarvilo jen oči. Třeba zuby by byli horší. Nebo obličej. Nejlepší by asi byli vlasy, tam by byla nějaká naděje, že to odroste. Ale prostě to byli oči.


Ten den začal úplně stejně, jako každé jiné pondělí. Zaspala jsem. A protože byl poslední týden vyučování, byl kvůli zkouškám vyšších ročníků pozměněný rozvrh. A já běžela pozdě na hodinu lektvarů. Byla jsem naštvaná, že mě spolubydlící nevzbudila, jako každé pondělí, ale pak jsem si uvědomila, že už tři dny leží na ošetřovně. Madam Pomfreyová dělala co mohla, ale prý jí může pustit až po týdnu klidu. Takže jsem běžela, co jsem mohla a stejně jsem věděla, že si běžím pro školní trest. A taky se to jistě neobejde bez odebrání nějakých bodů Nebelvíru. Zatraceně. A moc bych nedala za to, že máme hodinu společně se Zmijozelem. Sakra... Běžela jsem tak rychle, že jsem si nevšimla špagátu nataženého přes chodbu. Byl jen pár metrů před učebnou lektvarů a bylo dost pravděpodobné, že ho tam nastražil Protiva. Všimla jsem si ho až když už bylo pozdě a pořádně jsem se rozmázla. Některé učebnice jsem měla v tašce. Ty, co jsem si nesla v ruce se teď klouzaly chodbou dál. Jedna z nich se doklouzala až k nohám profesora Snapa. Musela jsem natropit pořádný randál, protože chodba byla rázem plná studentů i profesorů. Někdo se mi smál, někdo se děsil, jestli ještě žiju, když se nezvedám.
Došlo mi, že ležím moc dlouho a začala jsem se pomalu sbírat ze země, ale ouha. Dostala jsem se jenom do sedu.
"Nemáte snad co na práci, než tu tak hloupě čučet!" To byl Snape, zřejmě se mu nelíbilo, že mu dělám ostudu. I když, co by ho na tomhle mohlo ztrapnit? Snad jedině to, že svoje studenty děsí tak, že při spěchu na jeho hodinu nedávají pozor na svoje zdraví. Profesorka MacGonagalová se jen ujistila, že mě někdo odvede na ošetřovnu a pak zahnala svou třídu zpět do lavic. Snape taky poslal všechny do třídy a pak ke mě vykročil. Seděla jsem zády k němu, držela si pravý kotník a zadržovala slzy. Za prvé to dost bolelo a za druhé to byl fakt trapas. Na chodbě už bylo úplné ticho, jen Snapův plášť ke mě jemně došustil. Kleknul si vedle mě.
"Mohla byste mi laskavě říct, co se tu stalo?" Jeho hlas byl přísný, ale zřejmě mu bylo jasné, že jsem se tu nerozplácla z dlouhé chvíle.
Mlčky jsem ukázala na šňůru přes chodbu. "Protiva." Vysoukala jsem ze sebe a snažila jsem se nebrečet. Snape kouzlem svolal všechny moje rozházené věci a nechal je vznášet asi metr nad zemí.
"Můžete vstát?"
"MM." Bylo to klasické zamumlání nesouhlasu, na víc jsem se nezmohla. Jen jsem tam seděla, upřeně se koukala na kotník a čekala, kdy se Snape přestane soustředit a moje knihy spadnou na mou hlavu. Ale vlastně jsem nikdy neviděla, že by byl nesoustředěný. Taky jsem zvažovala, jestli by se kotník nedal napravit stejně lehce jako brýle, něco jako "Kotníkus reparo", ale netroufla jsem si to zkusit. Tak daleko jsem se ještě nedostala.
Najednou se stalo něco nepředstavitelného. Snape vstal a vrátil se do třídy. Doufala jsem, že za mnou pošle třeba Olivera, nebo jedno z dvojčat. Jenže když se ze třídy ozval jeho smrtící hlas, věděla jsem, že to bude jinak.
"Já teď odvedu slečnu Weeneyovou na ošetřovnu, vy zatím vypracujele referát z kapitoly pět."
S posledním slovem se nejspíš otočil na podpatku, protože hned poté práskly dveře a už byl zase na cestě ke mě. Sklonil se ke mě a vzápětí jsem se vznášela vzhůru. Bral mě do náruče.
Vyjekla jsem, jak jsem se lekla. Snape si to vyložil logicky.
"Nebojte, na vyvrtnuté kotníky se neumírá."


Když nad tím tak uvažuju, bylo to poprvé, co se ke mě nějaký muž choval tak... No, skoro bych chtěla říct intimně, ale vždyť on mě jenom nesl v náručí. Ale že to byla náruč! Nikdy bych si nemyslela, že zvedáním kádinek a mícháním lektvarů se může dopracovat k tak silným rukám a širokým ramenům. Ještě dlouho potom jsem na tu cestu k ošetřovně vzpomínala. Šli jsme liduprázdnými chodbami, za námi se vznášely moje knihy. A já jsem předstírala mdloby, abych si mohla opřít hlavu o jeho rameno. Pravděpodobně mě prokouknul, ale nic neřekl. Před ošetřovnou jsem se "probrala" a poděkovala mu, že mě tam dopravil.


"Stejně jste ale přišla pozdě na mou hodinu, takže v den, kdy vám madam Pomfreyová dovolí normálně chodit, se stavte u mě v kabinetu." Velmi sarkastický úsměv mu pohrával na tváři. Řekla jsem, že přijdu a za chvilku už jsem ležela na nemocničním lůžku a madame Pomfreyová se věnovala mému kotníku. Jak mi cestou visel, trochu natekl a byl jak pomeranč. Barvou začal ale připomínat borůvky, což mě moc netěšilo...


"Jak dlouho myslíte, že nebudu moct chodit, madam?"
"Ó dítě, tahle barva nám bohužel napovídá, že to máte zlomené. Takže dneska rozhodně už nikam nepůjdete. Vypijte tohle a zítra ráno budeme moudřejší." Mile se na mě usmála a podala mi nějaký lektvar. Doufala jsem, že proti bolesti. A nemýlila jsem se. Madame Pomfreyová počkala dvě minuty, než lektvar začne plně účinkovat a kouzlem mi srovnala kosti. I tak to bolelo jako čert. Nohu mi dala do gipsu a nařídila mi odpočívat. Nebránila jsem se tomu. Ošetřovna byla vlastně jedna velká místnost. Jen když někdo potřeboval soukromí, nebo klid, byl kolem jeho postele vykouzlen protihlukový závěs. Ale já závěs nepotřebovala a Stefanie (moje spolubydlící) taky ne. Takže jsme toho hodně nadrbaly. Jediné, co jsem jí neřekla, bylo to, jak jsem se vlastně konkrétně dostala na ošetrovnu. Měla jsem strach, že by to nepochopila. Nakonec, Snapa se báli všichni, včetně mě. Takže zatímco já jsem rozvíjela své teorie "já a Oliver", Stefanie se bavila myšlenkou na Cedrika.


Byla to tenkrát opravdu pohodička. Nikdy jsem nikomu neřekla, jak jsem se na tu ošetřovnu dostala, ale pravdou je, že jsem se někdy přistihla, jak běžím na lektvary s myšlenkou, že bych třeba zase mohla zakopnout... =)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 prectiknihu prectiknihu | E-mail | Web | 20. září 2011 v 21:11 | Reagovat

Mohla bys hlasovat pro knihu..??
Děkuji

http://prectiknihu.blog.cz/1109/nove-knizky-2

2 Pouli Pouli | Web | 9. prosince 2011 v 21:30 | Reagovat

Četla jsem tuhle povídku, když ještě vycházela po kapitolách. Takhle je to úplně jiná povídka. Ale je pěkná.

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 10. prosince 2011 v 11:08 | Reagovat

[2]: taková měla být od začátku, ale nechala jsem se zmámit tehdejší módou "kapitolovek" :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama