Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Školní texty 3.

8. března 2011 v 8:00 | sussanah |  povídky
Dnes přichází na řadu maturitní slohovka. A právě tou ukončíme gympl. Sice jsem si myslela, že jsem toho zálohovala víc, ale to nevadí. Pravdou je, že ta cvičení byla většinou na projev a tedy improvizaci. A za to jsem taky dostávala jedničky.
Nejvíc mě bavilo, dkyž jsem mluvila, potily se mi brejle, nehty jsem si zarývala do dlaní (pořád ten profesor... =) ) a když mě pak třída hodnotila tak tam padaly hlášky jako: "Mě se líbí, jak je Katka jako klidná."
A profesor na to: "Ano, to, stojí nehnutě a dívá se na nás. To by mohlo vypadat, že je klidná, ale všimli jste si těch pěstiček?"
Vždycky mě prokouknul =D

A teď ta slohovka a ještě jeden jeho hlod.
"Tak co, jak si myslíte, že jste to napsali?"
"Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi to zdá jako naprostá blbost..."
"Kateřino, u vás bych se toho opravdu nebál." =)
Měl pravdu, měla jsem jen jednu chybku v čárce a za jedna =)
(btw rukou to dalo na čtyři A4, nechápu =D )
´
Oba se narodili nazí

"Máte krásného chlapečka."
"Konečně je venku parchant..."
To nebylo zrovna hezký uvítání do života, co? Já si to samozřejmě nepamatuju, ale jednou jsem našel videokazetu s tím osudným dnem. Bylo to opravdu "milé" překvapení. Teď jsem měl v rukou důkaz, že mě moje matka nikdy nemilovala. Co se vlastně divím? Já jsem přece zničil její kariéru světově uznávané top modelky... S otcem to bylo trochu lepší, bohužel opravdu jen trochu. Hodně pil, jako houba, ale nebyl agresivní a většinou mě ignoroval. S matkou se sice hádali i prali, ale na mě jenom křičeli.
Žili jsme v krásné vile a rodiče mi pořídili všechno, o co jsem si řekl. Možná to zní divně, vzhledem k tomu, co jsem řekl, ale pro ně to byl nejlepší způsob, jak se mě zbavit. Netrvalo dlouho a začal jsem toho využívat. "Mamí, já chci auto!" "Tatí, já chci motorku!" Chci, chci, chci... Tohle jediné slovo mi dávalo všechno, kromě jediné věci - chtěl jsem alespoň jednou obejmout; opravdu obejmout, ne jen poplácat po rameni. Jenže to mi oni nedali. Nevím, jestli nechtěli nebo nemohli, prostě to neudělali. Rozhodl jsem se, že až mi bude dvacet, tak odejdu. Nevěděl jsem kam, ale to bylo jedno, hlavně nebýt s nimi.
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Teď vím, že to byla kravina. I špatný domov je domov. Nedojel jsem moc daleko. V prvním městě, které jsem potkal, jsem se zastavil na kafe. Seznámil jsem se tam s jedním týpkem a ten už se mě nepustil. Asi ve mě viděl lehce získané peníze, škoda jen, že mi to nedošlo dřív. Ze začátku mi nevadil, ale pak začal chtít peníze za ty prášky, kterýma mě zásoboval. Byly to fakt přátelský pilulky, člověku je po nich hezky, lehce, nic ho netrápí. Nechtěl jsem mu platit, jenže jsem ty pilulky nutně potřeboval. Bez nich mi bylo hrozně, měl jsem křeče, bolela mě hlava a vůbec mi bylo na umření. Prodal jsem auťák a chvíli mu platil. Bylo mi jasný, že ty peníze dlouho mít nebudu. Musel jsem něco udělat. Jednou jsem ho sledoval. Zjistil jsem, kam si ukládá pilulky, než je prodá. Vloupal jsem se tam a ukradl všechno, co jsem unesl. A všechny jsem si vzal, najednou... Bylo mi jedno, co se se mnou stane. Byla to pořádná jízda. A najednou jsem fakt jel. asi v sanitce. ani nevím, jak jsem se do ní dostal. Když se mi konečně podařilo otevřít oči, byl jsem už v nemocnici. Stál u mě mladý doktor. Neslyšel jsem, co říká, ale vypadalo to, že mě ještě neodepsal. Ale i kdyby jo. Tak holt umřu, stejně to asi bude to nejlepší, co se mi za těch dvacet čtyři let stalo...
"Smrt nastala v jedenáct čtyřicet, osmého května."
"Vždyť nemohl být o moc starší než já. Zjistěte mi, kdo to je, kdo to byl, chci o něm vědět všechno!"
"Doktore, je v pořádku? Řekněte, je zdravý, prosím?"
"Nebojte se, je v naprostém pořádku, je to krásný, silný chlapeček."
Maminka mě opravdu moc milovala, tatínek mi pořád vypráví příběhy. O tom, jak byla krásná, hodná a laskavá. O tom, jak ji všichni měli rádi, a o tom, jak moc ona milovala mě. Někdy vyprávěl o tom, jak se poznali, nebo jak jsem se narodil. Prý to byly dva nejšťastnější dny maminčina života. Umřela, když mi byly tři... Moc si nepamatuji, jak vypadla, ale z fotek vím, že byla moc krásná. Jako skutečný anděl. Měla dlouhé zlaté vlasy a velké modré oči. Tatínek po její smrti zůstal sám, jen se mnou. Jsem mu vděčný za to, že domů nepřivedl žádnou cizí paní a zároveň ho za to obdivuji. Muselo být těžké mě vychovat, určitě jsem zlobil (jako každé dítě), ale tatínek mě nikdy nebil. Někdy si vyčítám, že si nikoho nenašel, protože teď je sám. Snažím se mu pomáhat, co jen můžu. Bydlím u něj, platím nájem, vodu, teplo... Není to lehké. Jako doktor jsem teprve nastoupil a plat zatím není moc vysoký (doufám, že jen zatím). Když o tom přemýšlím, tak je nám hej. Tatínek nikdy moc nevydělával a já jsem začal pracovat už v šesti; bylo to jenom roznášení novin, ale tatínek byl na mě pyšný. Od té chvíle jsem pracoval pořád. Vedle toho jsem ještě musel, vlastně chtěl, zvládat školu. Tatínka jsem měl rád, ale přesto jsem nechtěl dopadnout jako on. Chtěl jsem být důležitý. Třeba právník. Ale stal se ze mě doktor. Asi je to lepší, než být právníkem. Myslím, že jako doktor pomůžu víc lidem. Po škole jsem nastoupil do nemocnice, ve které jsem dělal praxi. Než jsem se stihl vypracovat, tatínek umřel. Už dlouho vypadal špatně, skoro jako by jen čekal, až budu pořádně zajištěný. Bylo mi hrozně. On byl jediný, koho jsem miloval. Uklidňoval jsem se myšlenkou, že je teď s maminkou a že můžou pokračovat tam, kde přestali...
Dnes mi umřel pacient... Bylo to poprvé, jsem úplně mimo. Všichni říkají, že se to stává běžně, ale já na to nebyl připravený. Byl to mladý kluk, bohužel feťák. Předávkoval se, bylo toho tolik, že se to ani všechno nestačilo vstřebat. Chtěl jsem se o něm něco dozvědět.
Pocházel z bohaté rodiny, před pár lety utekl a jeho rodiče ho ani nehledali. Zavolal jsem jim. Vůbec je nemrzelo, že jejich syn umřel. Ani nechtěli vědět, jak se to stalo. Takovou reakci jsem nečekal. Jak může být někdo tak chladný? To mě zdrblo ještě víc než jeho smrt. Doufám, že moji rodiče by hodně truchlili. Ne, že bych jim to přál, ale znamenalo by to, že mě hodně milovali. Toho chudáka nemilovali vůbec. Nedivím se, že utekl.
Každý jsme začínali na jiném konci společnosti. On v plusu, já v minusu. Jeho rodiče nemilovali, ale dávali mu drahé hračky. Mě milovali, ale nemohli mi dát nic jiného. Ironií osudu jsme se během života zase dostali na opačné konce společnosti. Ale tentokrát jsem byl v plusu já.
A přitom jsme se oba narodili nazí...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 girli girli | Web | 8. března 2011 v 8:37 | Reagovat

výborný, smekám...

2 Nine (DH) Nine (DH) | Web | 8. března 2011 v 8:46 | Reagovat

To je moc hezká smyčka. Nebo spíš takovou osmičku mi to připomíná :-) Sice jsem z toho překřížení byla najednou zmátlá, ale pak se mi to líbilo :-)

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 8. března 2011 v 10:10 | Reagovat

[1]: [2]: děkuju =)

4 Auxilium Puellae Auxilium Puellae | Web | 8. března 2011 v 11:54 | Reagovat

Úžasné, taky jsem nejdřív byla trochu zmatená, ale naprosto skvělé :-)

5 Cirrat Cirrat | Web | 8. března 2011 v 14:33 | Reagovat

Hodně dobrý :-)

6 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 8. března 2011 v 16:09 | Reagovat

[4]: děkuju =)

[5]: *červenám se* =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama