Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Savinien

7. března 2011 v 15:00 | sussanah |  povídky
Pohádka, kterou jsem poctivě tvořila dost dlouho. Jak to blbě zní, tak tolik mi to dalo práce =)
Dokonce tahle pohádka vyhrála durhé místo v Hradeckém Škrabíkovi. Odkaz nedám, protože mě při vyhlašování děsně nakrkli. A na prvním místě nikdo nebyl, tak by se dalo říct, že jsem vyhrála =D

´
"Byla jednou jedna víla. Tedy, bylo jich samozřejmě víc, ale příběh, který chci vyprávět, je jen o jedné z nich. O Savinien.
Savinien byla spokojená víla. Chodila do školy a ven s kamarádkami a nic jí nechybělo. (Alespoň o tom byla přesvědčena.) Byla krásná (podle toho, co o ní říkali) a spousta vílích kluků o ni stála. Zvali ji do kina a na pití. Ale Savinien o ně nestála. Nepřipadali jí zajímaví. Jenže nechtěla pořád chodit jen s kamarádkami, takže když uměl nějaký vílák dobře létat, vyšla si s ním. Ona totiž moc ráda létala. Když nebyla k nalezení, stačilo chvíli pozorovat oblohu.
Ve škole se učila kromě praktických a teoretických dovedností také kouzla. Praktická výuka spočívala v péči o přírodu. Krom jiného se učili míchat podzimní barvy a natírat jimi listy. No a když se na podzim podíváte kolem sebe, musí vám hned být jasné, že ne každá víla má výtvarné nadání… Teoreticky se vlastně moc neučili, jen o dějinách, přítomnosti a zeměpisu vílí říše.
My se ale zdržíme u kouzel, protože jsou důležitá pro další vývoj příběhu.
Jedno kouzlo se víly učit nemusí - světelný bod. Každá víla se umí změnit ve světelný bod. Není úplně známo proč, ale je to tak. Když je z víly světelný bod, vidí všechno ostřeji a rychleji létá, ale nemůže nic nést. Ještě jedna věc je zajímavá, každá víla vyzařuje světlo jiné barvy.
Převážná většina vyučovaných kouzel se týkala přírody. Lehké ovlivňování počasí, Vlévání barev do rostlinek, Mluvení se zvířaty, Uzdravování… Kromě "přírodních" kouzel se učili i měnit svou velikost a tvar. Všechna kouzla Savinien ovládala docela dobře. Jistě, nejsou to všechna kouzla, která se tam vyučovala, už si je ale všechny nepamatuju… Jak jsem řekla, kouzla Savinien ovládala, ale změna tvaru ji dělala problém. Byla už v předposledním ročníku a pořád se dokázala změnit jen v rolničku… Sice to byla pokaždé jiná rolnička, měnila barvu i tvar, ale pořád to byla rolnička… A to jí příští rok čeká změna ve vlka. Kromě toho taky v listy, žaludy a různý broučky, ale vlk je o hodně větší než víla… O postupových zkouškách nemluvě…
Savinien viděla jedinou svou naději v samostudiu. To dělal každý během roku, ale tohle mělo být jiné. Chtěla si sehnat všechny knížky o přeměňovacích kouzlech. Byla odhodlaná to zvládnout. Dřív a líp než ostatní. Alespoň jednu věc za celou dobu školy chtěla umět nejlíp…
Ve volném čase prošla všechny knihovny a antikvariáty. Chtěla mít spoustu různých pramenů ke studiu. V jednom obzvláště starém antikvariátu našla jednu moc zajímavou knihu… Byl to jeden z těch krámků, kde není těžké se ztratit. Vstupovalo se do něj malými prosklenými dveřmi, které ale byly tak zašlé, že nepropouštěly téměř žádné světlo. Hned za dveřmi bylo několik schodů vedoucích dolů. A dole byla tma, spousta knih a prachu. A starý antikvariátník, který jen seděl v houpacím křesle, četl si a každému, kdo přišel, půjčoval svíčku. V jednom zákoutí toho krámku našla Savinien starou černou knihu. Byla o dost menší než knížky jaké byly běžně k dostání, zato ale byla hodně tlustá. Listy byly zažloutlé, ale písmo se ještě dalo přečíst. Savinien ji otevřela a přečetla si první stránku. Vlastně to nebyla pravá první stránka, ale vlepený novinový článek.
"Lidé a víly žili stovky let v míru. Jejich světy se prolínaly a nikdo s tím neměl problémy. Postupem času se ale lidi začali vílám nadřazovat. Zvětšovali prostor na kterém chtěli žít, káceli stromy a zabírali louky. Jenže stromy a louky byl vílí svět… Lidé útočili na stromy a tím pádem i na víly a snažili se les dobýt pro sebe. Víly se stáhly do hlubokých lesů a přestaly s lidmi komunikovat. Jeden vílí život obsáhne asi deset lidských. Lidé na víly rychle zapomněli. Protože lidé mají moc krátkou paměť…
Víly o lidech věděly pořád. Kontrolovaly je a snažily se být neviditelné. Jinými slovy - zahustily les a udělaly si takové přírodní hranice. Ale sem tam se vílí a lidský svět potkal. A někteří lidé zase začali věřit…"
Svíčka skoro dohořela. Savinien knížkou ještě zalistovala. Vážně byla o lidech! Savinien o nich už něco slyšela, ale většinou to byla samá varování. Že jsou lidé hloupí, a jak jsou hloupí tak jsou nebezpeční, a že je lepší se k nim nepřibližovat. Jenže Savinien byla nehorázně zvědavá. Dala si knížku mezi ostatní ,které si chtěla odnést a šla zaplatit. Měla strach, že jí tu knížku antikvariátník nenechá…
"Kolik?"
"Pět…"
"Deset."
Savinien mu dala částku, o kterou si řekl a rychle vyběhla ven. Slunce ji oslnilo, ale i zahřálo. Podívala se na knihu, jestli ji vážně má. Byla tam. Spokojeně se usmála a vydala se domů.
Přes rok Savinien hodně četla a dělala si poznámky. Snažila se měnit v listy, ale moc jí to nešlo. Nastudovala si taky přeměnu ve člověka, ale tu radši nezkoušela. Co kdyby se jí to náhodou podařilo? To by asi neutajila a byl by z toho pěknej průšvih… Rozhodla se, že s člověkem počká do prázdnin. Pojede s rodiči k babičce. Tam je to blízko k hranicím… (A kdyby se jí to náhodou podařilo, tak to nebude tolik nápadný, jako tady, skoro uprostřed vílí říše). Během roku si našla pěkné místo, kam se chodila připravovat. A každým dnem, který strávila s "lidmi", v nich nacházela zalíbení. Čas plynul klidně. Savinien se pořád měnila jen v rolničku (neúmyslně…) a těšila se na léto.
Začátkem jara se proměnila ve čmeláka. Byla nadšená! Hned po škole se proletěla. Hodně daleko. Naprosto si neuvědomovala překonaný prostor a čas. Doletěla až k lidem… Fascinace získaná během roku trochu potlačila vyděšení, takže se na svého prvního člověka zadívala. Klečel v růžích. Po chvíli se zadíval na nebe. Na ni! A usmál se… To Savinien stačilo. Změnila se ve světelný bod a šupala domů. Tam se rychle navečeřela a šla spát. Zdálo se jí (naprosto nečekaně) o něm… Od toho dne začala vílí kluky úplně ignorovat.
Zcela se ponořila do studia a počítala dny zbývající do odjezdu. Doufala, že se při svém výletu trefila na směr, kam pojedou. Chtěla ho ještě jednou (samozřejmě zcela náhodou) vidět.
Čas se táhnul jako med a nebyl vůbec sladký. Ale nakonec se dočkala.
Cesta by se jí zdála dlouhá, ale protože nedočkavostí několik dní nespala, usnula hned za první zatáčkou.
Probudila se až na místě. Přivítala se s babičkou a chtěla rovnou zkusit přeměnu. Pak ji ale něco napadlo. Co když si babička pamatuje na lidi? Teda, když to bylo mezi lidmi a vílami dobrý… Nechtěla se jí ptát před rodiči. Asi by ji pak moc hlídali (vědí, jak moc je zvědavá a paličatá). Počkala si na večer.
"Babi?" Byla nervózní a těžce se jí mluvilo.
"Ano miláčku?"
"Pamatuješ se na lidi?"
Babička chvíli mlčela a pečlivě myla hrnek. Potom se pomalu nadechla.
"Na lidi se neptej. Nechci si je pamatovat. Jsou těžcí na pochopení. Nevíš, co udělají s příštím nádechem. Radši na ně ani nemysli… Miluješ je a nenávidíš…"
Mluvila pomalu a poslední větu řekla tak, jako by ji Savinien vůbec neměla slyšet. Potom odložila hrnek, objala ji a odešla.
"Hmm…" Savinien chvíli stála a přemýšlela.
"Asi jsem se neměla ptát…" Řekla si pro sebe, uklidila nádobí a šla se podívat na západ slunce.
Vílí kouzla jsou od počátku spojená se sluncem. Čím jasněji slunce září, tím mocnější jsou jejich kouzla. V noci se slabá nebo unavená víla dokáže změnit jen ve světelný bod. Lidé si je často pletli se světluškama. Savinien nebyla nikdy sama v noci venku. Toužila po tom, ale zároveň se bála. Bylo to dost nebezpečné…
Podívala se na rudnoucí slunce. Zavřela oči a zhluboka se nadechla.
"Zítra s východem slunce." A s touhle myšlenkou šla spát.
Probudila se ještě před svítáním. Naposledy si zopakovala postup. Byla připravená to zkusit.
Rychle se nasnídala a s větou, že se jde proletět, vyběhla ze dveří. Když byla mimo dohled, posadila se ke kmenu mohutného stromu a čerpala sílu ze slunce. Potom se změnila ve světelný bod a zmapovala si okolí. Srdce jí poskočilo radostí (jak otřepaná fráze, jenže ono mě to vážně moc potěšilo…), když uviděla ten maličký záhon růží. Byl v malé zahrádce obehnané cihlovou zdí. Nikdo tam nebyl. Škoda, ale lepší místo pro přeměnu by si teď už nevybrala. Přistála uprostřed a pomalu se rozhlédla. Do zahrádky vedla malá kovaná branka. V jednom rohu byl přístřešek a vedle něj stromek. Zbytek byl plný růží. Posadila se a začala s přeměnou. Po chvíli soustředění ji obklopilo červené světlo. Asi minutu v něm byla schovaná. Když pohaslo, seděla v zahradě člověčí slečna. Byla bosá a trochu vyděšená. Nejcitelnější změna se udála s jejími křídly. Jako člověk žádná neměla! Hrůza…
Pak si uvědomila, že se jí to podařilo. Změnila se ve člověka. Užívala si ten pocit velikosti. Skláněla se k růžím. Zkoušela nakouknout přes zeď. Byla spokojená.Nepřipouštěla si možné nebezpečí. Totiž že neví, jak dlouho trvá změna zpátky (a jestli se jí vůbec povede). A taky mohl každou chvíli přijít on… I když to si tak trochu přála.
Chvilku běhala po zahradě, točila se na místě s obličejem k nebi, pak ležela na trávě a slunila se. Nevěděla, jak rychle letí čas lidem, jestli stejně jako vílám, nebo jinak. Tak jen co se jí přestala točit hlava, začala se změnou. Posadila se na stejné místo jako poprvé. Tentokrát bylo světlo zelené. Ale časově se nic nezměnilo, po minutě už z ní byla zase víla. Vznášela se a spokojeně si oddychla. Protáhla se a udělala několik koleček. Všechno bylo v pořádku.
Najednou vrzla branka. Vešel dovnitř a zavřel za sebou. Zatím si jí nevšiml. Už to ale nemohlo dlouho trvat. Podíval se na ní přesně ve chvíli, kdy se změnila ve světelný bod. Byla tak vyděšená (nebo možná vzrušená). Že se nemohla pohnout z místa. Ale on šel přímo k ní. V očích měl zvláštní výraz. Zastavil se až pár centimetrů od ní. Visela ve vzduchu kousek nad jeho obličejem. Ozařovala jeho tvář azurovým světlem. A čas byl milosrdný k té chvíli (k nám) a koukal se jinam…
Savinien se probrala dřív než on. A když konečně mrknul, vystřelila pryč. Nedalo jí to a několikrát se ohlédla. Pořád ji sledoval. A pořád měl ten pohled. Okouzlený a zasněný pohled…
Letěla rychle, srdce ji divoce bušilo a tváře hořely. Dorazila akorát na oběd. Babička se na ní dívala lehce podezíravě, ale nic neřekla. Oběd Savinien snědla, aniž by si uvědomila, jak chutná. Pak pomohla babičce uklidit a šla si lehnout ven na slunce. Původně spát nechtěla, ale nepodařilo se jí spánku ubránit. Když se vzbudila, seděla babička vedle ní. Tvář nastavenou slunci a zavřené oči. Ani je neotevřela a začala mluvit.
"Taky jsem tu zahradu našla. Každá z nás tam byla. A všechny jsme našly to, co jsme si nejvíc přály… Moje babička ji měla plnu gerber, ale bez člověka. V té době ho už nepotřebovala. Já tam měla lilie. A člověka."
Odmlčela se. Savinien se pomalu posadila, ale nepřestávala ji pozorovat.
"Byl krásný, ale ne dobrý. Tenkrát mě to ničilo, ale donutilo mě to dát tvýmu dědovi ještě jednu šanci." Usmála se.
"Příští týden máme další výročí, už je ani nepočítáme… Zahrada mi dala to, co jsem si přála, ale trochu zvrácenou formou." Podívala se mi přímo do očí.
"Růže! Já tam mám růže… i člověka… Ještě jsem s ním nemluvila. Možná zítra…" Savinien se trochu zapotila, než to babičce všechno řekla. Ona se jen tak zvláštně usmála a pohladila ji po tváři.
"Hlavně buď opatrná holčičko. A kdyby něco, přijď za mnou."
"Díky babi."
"Ještě něco musíš vědět. Když se měníš ve člověka, musíš si dávat pozor, abys tak nezůstala moc dlouho. Jedna noc je ještě v pořádku, ale víc jak jedna noc, to už je pak změna zpátky moc namáhavá. A trvá dlouho. Pamatuj na to a radši se mi večer vracej." Objaly se.
"Díky babi, budu na to pamatovat." Slíbila a myslela to vážně.
Ještě ten večer odjeli její rodiče zpátky domů. Prý něco důležitého. Savinien se neptala, stačilo jí ujištění, že to není moc vážný.
Další ráno byla Savinien jakoby zpomalená. Pomalu vstala. Pomalu se umyla. Pomalu snídala. Chtěla se pořádně rozmyslet. Jestli půjde do zahrady.Jak tam půjde. Jestli s ním bude mluvit. Jak by měla začít? A proč jí zahrada nabídla právě jeho?
"Jen jdi, každá z nás tam musí."
"Každá víla?"
"Ne, jen každá víla z naší rodiny."
"Mamka tam taky byla?"
"Ona ne, není moje dcera, je to jen v přímé linii od mojí pra pra pra … Ani nevim proč."
"Aha…"
"Večer tě budu čekat."
Savinien pomalu vstala. Zhluboka se nadechla.
"Tak jo. Jdu. Ahoj večer."
Usmála se a vyběhla ze dveří.
"Ahoj…" Řekla ještě babička, ale už ji nebylo slyšet.
Tentokrát Savinien doletěla do zahrady jako víla. Přivoněla k růžím. A zkusila otevřít branku. V její maličké podobě to šlo těžko, ale podařilo se. Zase ji zavřela. Přeměna v bezpečí zahrady už ji neděsila. Ale jak by vysvětlila svou přítomnost za zamčenou brankou?
Změnila se. Stejně jako včera. Přivoněla k růžím a zadívala se na branku.
"Otevři se." Zašeptala.
Ale nic se nestalo. Posadila se ke zdi, opřela se o ní a nastavila tvář slunci. Asi usnula. Protože když oči zase otevřela, stál (nebo spíš klečel) přímo před ní a prohlížel si ji. Zase měl ten pohled. Jestlipak se umí dívat i jinak? Napadlo mě.
"Kdopak jsi?" Zeptal se pomalu a nehnul se z místa.
"Já… jsem Savinien… bylo otevřeno…" Na vteřinu uhnula pohledem k brance, ale jeho oči ji přitahovaly.
"Aha." Usmál se. "Já jsem zdejší zahradník, Maroon."
"Aha…" Usmáli se na sebe. "Máš to tady moc pěkný."
"Děkuji, snažím se."
Po překonání prvotního strachu si dlouho povídali. O všem možném. Smáli se a pošťuchovali. Bylo jim spolu moc dobře. Před poledním žárem se schovali v přístřešku. Poobědvali jablka a čaj. A dál si povídali. Jenže čas se krátil…
"Už budu muset jít…"
"Doprovodím tě!" Skoro ji nenechal domluvit.
"Ne… To nejde…"
Přiblížil svůj obličej k jejímu.
"Šel bych s tebou rád."
"Ale to já přece vim, děkuju." A usmála se. Měla k tomu dva důvody. Za prvé byla spokojená z celého dne a za druhé si vzpomněla na jednu pohádku. Naklonila se k němu, ale místo polibku (který si moc přála) mu dlaní pohladila spánek. Usnul. Opatrně ho položila do trávy. Políbila ho na čelo a jako světelný bod se vrátila domů.
Babička na ní čekala. Slunce teprve začalo zapadat a už se objímaly.
"On je tak úžasnej babi! Úžasnej!" Byla jím naprosto okouzlena. Oči jí zářily štěstím.
"Jen abys mu nepropadla moc rychle…" Racionální babička.
"Neboj." Ale už bylo pozdě.
Najedly se a šli spát. Savinien nemohla usnout. Hlavou se jí honila spousta otázek a obrazů uplynulého dne. Proč je to tak dobré? A proč by to tak nemohlo zůstat? … Dlouho se převalovala, ale nakonec usnula.

Kdybych měla vyprávět o každém dni, který spolu strávili, byli bychom tu opravdu dlouho. Scházeli se každý den. Dávali si malé dárečky. Zjišťovali o sobě všechno, co se jim v tu chvíli zdálo důležité. Byli skoro dokonale šťastní… Ale konec prázdnin se pomalu blížil. Aniž by si to řekli nahlas, oba věděli, že je to důležitý mezník. Savinien se rozhodovala, jestli mu říct, co je ve skutečnosti zač, nebo radši mlčet a jen zmizet. Mariin uvažoval o tomtéž… Čas plynul a najednou jim zbývaly pouhé tři dny…"

Odmlčela se. Z knížky, kterou měla položenou na klíně, už dávno nečetla. Ale mě to nevadilo. Ráda jsem ji poslouchala a tenhle příběh byl nový. Ale něco mi na něm bylo povědomé. Třeba ta jména…
"Mami! A to za ním chodila každém den? A řekli si, že se maj rádi? A copak on nebyl člověk?" Chrlila jsem jenu otázku za druhou, ale maminka se místo odpovědi jen usmála.
"A chceš to slyšet ode mě, nebo mám dál číst?"
"Hmm… Tak čti!" Byla jsem děsně zvědavá a ani mi nepřišlo divný, že v tom šeru, které se vkradlo do pokoje, už se číst nedalo.

"Leželi spolu na trávě a objímali se. Často spolu mlčeli, ale tentokrát bylo to ticho jiné. Tíživé…
"za tři dny pojedu domů." Savinien mluvila pomalu. "Co bude dál?"
Maroon mlčel a hladil ji po pažích. Kdyby se na něj v tu chvíli podívala, viděla by v jeho očích dokonalej strach z budoucnosti.
"Víš," posadila se. "Asi bych ti měla něco říct…" Byla zády k němu, aby mohla vůbec mluvit.
"Taky bych ti měl něco říct."
"Prosím, nech mě první, teď mám odvahu, za chvilku už bych ji mít nemusela…"
"Dobře, tak mluv."
Savinien ale mlčela. Místo řečí se začala měnit zpátky ve vílu. Měla hrozný strach, takže jí to trvalo dýl, než obyčejně. Nakonec se jí to podařilo. Byla to ta nejtěžší přeměna, jakou kdy vykonala. Ale zase z ní byla víla. Visela smutně ve vzduchu jako zapomenutá loutka.
"Tak… A teď to víš… Tohle jsem skutečně já…"
"Otoč se…" Mluvil pomalu. Savinien byla připravená na nejhorší. Vlastně nebyla, ale očekávala to. Pomalu se otočila. Oči sklopené k zemi.
"Jsi nádherná."
"Co?" Konečně se na něj podívala. To, co uviděla, ji vzalo dech. Její zahradník už tam nebyl. Místo něj se kousek nad zemí vznášel vílák. Šokem zapomněla létat. Maroon k doletěl. Zvednul jí a pevně obejmul.
"Miluju tě, moje krásná vílo."
"A já miluju tebe, ty můj okouzlující zahradníku."
Vznášeli se a objímali a čas se pro ně znovu zastavil…"

Maminka zavřela knížku.
"Dál už nic nebylo?"
"Bylo, ale už to není napsaný."
"Aha…" Na jednu stranu to byl dobrej konec, ale na druhou stranu… "A co bylo dál?"
"Miláčku? Můžeš na chvíli k nám?" Místo odpovědi na mou otázku, zavolala na tátu.
"Copak lásko?"
Usmáli se na sebe. Mamka na něj spiklenecky mrkla a podívala se na mě.
"Jména v tom příběhu jsem trochu upravila."
"Ty jsi to psala?" Vyhrkla jsem.
"Psala. A psala jsem to o nás." Opřela se o taťku a on jí položil ruku kolem ramen.
"Páni…" Bylo to tak romantický.
Pak mamka vstala a vrátila knížku do knihovny. Tenkrát jsem si poprvé všimla, že vedle ní je ještě jedna, úplně stejná. Jen obrázek, který měli na hřbetu byl vidět, jen když byly vedle sebe…
Jejich příběh ještě zdaleka neskončil, jen už vážně není nikde zapsaný.
KONEC
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Berenika Berenika | E-mail | Web | 7. března 2011 v 20:58 | Reagovat

Nechápu, proč nemáš první místo. Krása!

2 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 8. března 2011 v 10:01 | Reagovat

[1]: slovy vyhlašovatele: "A první místo jsme neudělili, protože k tomu nebyl důvod!"
Toť důvod mého nasrání.

děkuju =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama