Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

I need a hero!

8. března 2011 v 9:48 | sussanah |  povídky
Mno. Stalo se, co se dalo očekávat. Konkurence čtyř set dvaceti dvou povídek byla i na Ivoryho příliš silná... Ale nevadí, místo vítězství spolu půjdeme zapít žal =)
Soutěžní povídka je rámec pro dva Ivoryho příběhy, které jste si už na mém blogu mohli přečíst a samotný rámec je vytvořen ze třetí povídky. Vlastně je to takové propojení skoro všeho, co zatím Ivory zažil.
Ale určitě si můžete přečíst i tohle ;)

´
"I need a HERO!" Prozpěvovala si a pohupovala se do rytmu známé písně. Mezi jednotlivými tanečními kreacemi věšela na sušící kolotoč různé kousky šatníku, které před chvilkou vytáhla z pračky.
V létě prala ráda. V tom pravém létě, kdy se na zahradu dá vyjít jen v lehkém pyžamku. A na boso. Jenom si musela dávat pozor na včely a vosy kvůli alergii. Měla jen tuhle. A vlastně taky na bižuterii, ale bez té se dá žít.
"Nech ty ponožky čumáčku, já tě vidím." Promluvila na malého psíka a dvěma kolíčky přichytila na prádelní šňůru modré trenýrky. Psík nasadil ten typický psí výraz Cože? Já tu vůbec nejsem a jestli tu jsem, tak stejně nevím, o čem je řeč. A začal předstírat zájem o malou pampelišku. Usmála se na něj.
Dál si pobrukovala, dokud nevyprázdnila velký koš, ve kterém prádlo přinesla.
"Sem se mi vejde ještě jedna várka." A s tím dohopsala zpět do domu a nacpala do pračky všechno, co se jí tam předtím nevešlo. Moc si nedělala hlavu s tím, co by mohlo pouštět. Stejně měla všechno tolik barevné, že kdyby to měla prát odděleně, byl by v pračce vždycky tak jeden, maximálně dva kousky. Dělila prostě jenom na barevné, bílé a černé. A na ručníky. To stačilo. A nakonec nebyl tu nikdo, kdo by si stěžoval. Ostatní byli prostě rádi, že to někdo dělá za ně. Stejně jako myčku na nádobí a odpadky. O to se starala ona. A vlastně taky o oba psy. Malý, to byl ten s tou pampeliškou, jí běhal kolem nohou a velký ležel jako lazar v dřevníku. Na jeho hustý kožich bylo příliš teplo.
"Nechceš do vodičky, drobečku?"
Zeptala se placičky v kůlně, když vyšla znovu na zahradu. Pračka si vesele prala a ona měla hodinu a půl, než jí bude třeba.
Když to placička slyšel, okamžitě ožil a vyrazil k ní. Uhnula mu z cesty. Běžel rovnou k bazénu. Byl hrozně roztomilej. Přestože se dovnitř i ven dostal bez problémů sám, vždycky čekal, dokud mu to někdo neporadí. Prostě ještě štěně.
Hodina utekla jak voda. Doslova. Celou tu dobu mu házela balónek, aby měla voda aspoň malou šanci dostat se přes jeho hustou srst až na kůži. Když vylezl ven a oklepal se, bylo opravdu štěstí, že to nebylo blízko prádelního kolotoče. Jinak by její vyprané a sluncem už skoro usušené prádlo dopadlo stejně, jako ona. Promočeně.
Sebrala ze země klacek a hodila ho co nejdál do zahrady.
"Hodnej chlapeček." Zavolala za ním a odešla zkontrolovat pračku. Cestou přes obývák si všimla, že má na stole ještě pořád rozdělané psaní.
Píp píp píp!
"Nojo, jdu." Odpověděla pračce a nechala psaní být. Otočila kolečkem, otevřela dvířka a vyhřezla obsah bubnu do stejného koše, jako předtím.
Jak šla kolem stolu zase ven na zahradu, odložila si na chvilku koš na židli. Otevřela svůj psací sešit a napsala doprostřed prvního volného listu jediné slovo "IVORY". Odložila tužku a podívala se na něj.
"Ivory." Vyslovila jméno muže, kterého už několik dní formovala ve své představivosti.
"Zní to dobře." Usmála se, vzala koš a vyšla na zahradu. Velký pes rozradostněný vodou běhal sem a tam a malý lovil v křoví nějakého hlodavce. Nechala je být a zase si začala prozpěvovat. To totiž mohla dělat jenom, když byla doma sama. Neměla na zpěv zrovna talent, vlastně by se dalo říct, že měla antitalent. A o to byla horší skutečnost, že jí zpívání hrozně bavilo.
"Jůr d dévil in diskajs, oo jes jů ár, dévil in diskajs!" Elvis byl její nejoblíbenější oběť. Jela na plné koule a nezapomněla ani na doprovodné tanečky.
Pověsila prádlo, uklidila koš a posadila se k zahradnímu krbu. Ne, že by si chtěla v tom vedru pálit oheň, ale byl tam kousek stínu.
Seděla a pozorovala oba psy. Sousedovic kočku, procházející se po ploché střeše garáže. Ptáčky u lojové koule, co vlastně byla válec. A přemýšlela, jak udělá z Ivoryho hrdinu.
"Mohla bych ho postavit proti nějakému drakovi…" Zauvažovala.
Pak se potměšile usmála. Zhluboka se nadechla a pak hodně nahlas zakřičela: "IVORY!" A poslouchala, jak to zní. "Pěkné."
Došla si dovnitř pro sešit a propisovačku. Byl to takový ten pěkný velký sešit v tvrdých deskách. Měla ho na psaní. Vždycky si myslela, že je lepší psát na papír, než rovnou do počítače, že je to takové inspirativnější. Sem tam měla pravdu. Ale někdy jí věci napadaly jen před zářivou obrazovkou. Dneska měla chuť na papír. A vlastně to bylo i bezpečnější, když kolem běhá rozdováděný mokrý pes. Posadila se zpět do stínu, natáhla nohy a celé tělo jak to jen na lavičce šlo. Zaklonila hlavu a zavřela oči.
Vysoký houževnatý muž, tvář ošlehaná větrem a přitom stále přívětivá. Petrolejové oči. Silné ruce. Oblečený do kůže a kožešin. Kalhoty, košile a plášť. Kaštanové vlasy. Hluboký hlas.
Představovala si Ivoryho. Přeskakovala z místa na místo. Nedokázala ho popsat uceleně. Pořád jí nějakým záhadným způsobem unikal. Nebyl jako ostatní její postavy. Jakoby nechtěl, aby ho jen tak uchopila a dělala si s ním, co by sama chtěla. Ale přesně to ona chtěla. Vysnila si ho pro sebe. Dokonalého. Neuchopitelného. Zamračila se.
Vysoké jezdecké boty.
"Sakra!" Zaklela a hodila sešitem do trávy. "To přece není možný, aby to nešlo…"
Po chvíli se předklonila a otevřela sešit na stránce s jeho jménem. "Ivory, proč ke mně nechceš?" Zeptala se stránky, ale odpovědi se nedočkala.
Chvilku jen tak civěla a pak si vzpomněla na jedno cvičení z tvůrčího psaní. Vzala do ruky tužku a tak jak byla, v předklonu a sešit v trávě, začala kolem Ivoryho psát všechno, co ji napadlo.
Statečný, odvážný, laskavý, pohledný, hrdina, krásné oči, vysoký, široká ramena, dobrodruh, cestovatel, nebojí se, má rád přírodu, je věrný…
Dokud nepopsala celou stránku. Byl to zmatek nad zmatek. Slova, která jí napadala ke konci, už musela psát velmi maličká, aby se jí tam všechno vešlo. Aby to bylo pěkně pohromadě.
Spokojeně se podívala na svůj výtvor. Jak si ho prohlížela, napadlo jí, že místo jednoho hrdiny možná vytvořila základ pro celý příběh.
"Hmm…"
A radši začala hned psát.
***
Ivory se zády opíral o vzrostlý dub a pozoroval paprsky ranního slunce. Prodíraly se korunou stromu a zabodávaly se do kapek rosy na trávě.
Seděl tak od prvního náznaku rozbřesku. Teď už bylo slunce asi hodinu vzhůru. A on se pořád neměl k odchodu. Přitom ho čekala tak dlouhá cesta!
Mohlo za to tohle místo. Bylo na něm něco kouzelného. Smaragdový baldachýn okolních stromů a probouzející se slunce... I přes zavřená víčka bylo vidět to zelenkavé světlo. A vzduch byl prosycen dobrem.
Ivory ten pocit už znal. Jednou, když byl ještě malý chlapec, se ocitl na podobném místě v podobnou chvíli. Zavřel oči a začal vzpomínat.
Bylo mu asi deset, možná trochu víc, možná trochu míň. Nebylo proč to počítat přesně. Vydal se na dobrodružnou výpravu ze své vesnice, a aby byla co nejdelší, odešel z domova ještě před úsvitem. Večer se totiž musel zase vrátit domů. Ne proto, že by se snad venku bál. Ale nechtěl, aby se bála jeho maminka. Myslel si, že není zdaleka tak statečná, jako on. Možná proto, že právě tohle mu vyprávěla, aby se vždycky večer vracel domů. A on se vracel. I když zrovna ten den se mu poprvé nechtělo.
Vyšel na kopec za vesnici a rozhodl se počkat na sluníčko. Posadil se k nejstaršímu stromu a opřel se o něj zády. Chodíval sem často, ale takhle brzo tu ještě nikdy nebyl. Okolní stromy ještě spaly. Stejně tak všechna zvířata. Bylo naprosto ticho.
Ivory skoro znovu usnul. Ale jakmile se první ranní paprsky dotkly koruny toho nejstaršího stromu, začalo se dít něco zvláštního. Vzduch zezelenal a prosytil se něčím, na co Ivory později vzpomínal jako na uklidňující vůni. V tu chvíli už nespal a ani na to nemyslel. Přesto se ale nehýbal, aby ten okamžik nepokazil. Ležel tam, v kořenech stromu, a díval se. Z koruny se sneslo několik průsvitných postav a na trávníku pod stromem začaly tančit. Nemohlo být pochyb o tom, že to jsou víly. Ivory o nich slýchával povídačky a vždycky jim věřil. I když mu ostatní říkávali, že na nich žádná pravda už dávno není. A on se na tu pravdu teď díval!
A přestože mu bylo teprve deset, do jedné té pravdy se zamiloval. Když se chtěl v kořenech překulit, aby lépe viděl, prasklo pod ním pár větviček. Víly znehybněly. Podívaly se jeho směrem a všechny zmizely. Tedy skoro všechny. Jedna tam zůstala. Buď byla moc vyděšená, nebo moc zvědavá.
Chvilku na sebe zírali. Víla se stále nehýbala, tak Ivory sebral veškerou svou odvahu a pomalu vstal. Ale abyste nemysleli, nebál se té maličké víly, bál se toho, že mu zmizí.
Když byl úplně napřímený, došlo mu, že ta víla není zase tak maličká. Byla skoro stejně vysoká, jako on. Menší byla asi o hlavu. Ale na vílu to byla stejně úctyhodná výška.
Ivory udělal pár krůčků jejím směrem. Víla se nepohnula. Ivory pokračoval v přibližování. Velmi pomalu. Slunce zatím stoupalo a stále na ně skrze korunu nejstaršího stromu vrhalo své zelené světlo.
Když už je dělilo jen pár kroků, Ivory zastavil a odhodlal se promluvit.
"Zdravím tě, já jsem Ivory. Syn hrnčíře ze zdejší vesnice." Lehce přitom naznačil pravou rukou směr, ze kterého před chvilkou přišel.
Víla se usmála.
"Vím, kdo jsi, Ivory. Dlouho tě sleduju. A ještě dlouho budu. Jsem Savinien, dcera zdejší královny." Pozvedla ruce dlaněmi vzhůru. Jakoby tím gestem chtěla obsáhnout celou šíři přírody. Ivory se nedivil, i když by to bylo na místě. Vždycky měl na svých výpravách pocit, že není sám.
"Proč?"
"Protože jednou budeš mocný a přesto budeš potřebovat mou pomoc. Tak to stojí v proroctví." Pokrčila rameny.
"Vy máte proroctví o mně? Neměly by víly mít proroctví jen o vílách?"
"Naše světy jsou propojené, stejně tak naše osudy. Ivory, ty nás jednou zachráníš. I víly, i lidi. Jedno souvisí s druhým."
"Aha..." Hlesnul. Nikdy si nepředstavoval, že by byl válečníkem, nebo něčím podobným.
Víla k němu dotančila a položila mu ruku na hruď. U desetiletých dětí je to gesto vždycky spíš roztomilé, ale tentokrát to bylo vážné.
"Nesmíš se bát naplnit svůj osud." Zašeptala mu a pak ho lehce políbila na rty. Ivory zavřel oči. Bylo to jako záchvěv motýlích křídel. Ivorymu přeběhl mráz po zádech. Ale byl to takový ten mráz, který by si každý z nás rád ponechal o pár vteřin déle.
Když oči znovu otevřel, byl sám. A přitom nebyl.
To setkání změnilo směr, kterým se doposud ubíral jeho život. A dostalo ho až sem, pod ten velký starý dub. Vzpomínka byla u konce a Ivory otevřel oči. Pár centimetrů od jeho obličeje byl ještě jeden. Skoro průsvitný.
"Nepovaluj se tu, když máš práci jinde." Šibalský úsměv a třepetání motýlích křídel na rtech.
***
Příběh z ní vypadl naprosto bez zádrhelů. Když si ho po sobě četla, skoro nevěřila, že to psala ona. Navíc to ani moc neodpovídalo těm slovům, která si předtím kolem Ivoryho napsala. Ale nechala to být, byla s příběhem spokojená.
Vstala a protáhla se. Křuplo v ní na několika místech. Začínalo to volat po nějakém pohybu. Zkusila tedy, jestli jí už uschlo prádlo. Už si sice zvykla, že na čerstvém vzduchu a na sluníčku schne prádlo o dost rychleji než na městském balkoně, ale stejně jí to pokaždé překvapilo. Sáhla na nejbližší kousek. Byl suchý.
"Neuvěřitelné."
Došla si pro koš a pomalu všechno sundala z kolotoče. A dál přemýšlela o Ivorym. Nechápala, proč jí tak nedá spát někdo, kdo vlastně ani neexistuje. Koho si sama vymyslela. A koho by tím pádem u sebe mohla mít pokaždé, když si vzpomene. Jako ty ostatní postavy. Třeba Savinien s ní byla skoro pořád. Jenže to byl právě ten problém. Člověk chce to, co nemůže mít. A ona nemohla mít jeho, Ivoryho.
"Ivory, prosím, já tě potřebuju…" Pošeptala do lehkého větříku, který jí poházel vlasy do obličeje. Odložila tričko do prádelního koše, stáhla si z vlasů gumičku a opravila si drdůlek. Pracovně mu říkala "hovno", protože přesně tak to podle její představy vypadalo na hlavě.
Bez písničky odnesla prádlo do domu a začala ho rychle uklízet. Měla na výběr dvě možnosti, buď se obléknout, nebo spěchat. A to kvůli domu, ve kterém bydlela společně s rodiči a bratrem. Byl to starý dům, který v létě chladí a v zimě bohužel taky chladí. Vybrala si spěchání, protože měla už jen pár volných dní a chtěla si je pořádně užít na sluníčku.
Když se znovu dostala ven, byla jí docela zima. Posadila se na přímé slunce, a co nejvíc se mu nastavila. Zavřela oči a seděla nehybně, dokud do ní nevrazil ten větší pes a nevyžádal si její pozornost.
Ten den už nic nenapsala. Jenom se hřála na sluníčku a sem tam hodila nějaký ten klacek jednomu ze psů. Neustále ale myslela na Ivoryho. Nepřestávalo ji rozčilovat, že ho nemůže napsat tak, jak si ho představuje. Že vždycky, když začne, jakoby sám vedl její ruku a tím celý příběh. Nerozuměla tomu.
Po večeři si na chvilku zapnula počítač a vlezla si na blog. Na jednom známém blogu našla článek, který vyhlašoval povídkovou soutěž. Tématem bylo Pevné pouto, žánr povídka.
"No proč ne, třeba mě to nakopne." Pravila obrazovce a komentářem se přihlásila. Termín odevzdání za týden. To je docela dobré, pomyslela si, vypnula počítač a šla spát.

Druhý den ráno se vzbudila, až když bylo slunce vysoko nad střechou sousedního domu. To znamenalo jediné. Musí být už po půl jedenácté. Pohled na hodiny jí její domněnku potvrdil. Ale měla volno, takže se tím netrápila. Oba psy pustili vyčůrat její rodiče, když ráno odjížděli do práce. Teď už jsou sice zase nějaké tři hodiny zavření, ale jsou to stejní lenoši jako ona. Když se vyhrabala z postele, jeden se tvářil, že se ho nějaké vstávání vůbec netýká a druhý se pomalu přesunul na trávník, kde zase usnul.
"Hlídači k pohledání," usmála se na ně. Sama by nejradši taky ještě spala, ale věděla, že to není zrovna dobrý nápad. Když se člověk vzbudí s tím, že je vyspaný, měl by se zvednout a jít něco dělat, jinak si zabije ráno. A tím i celej den. Už si to potvrdila několikrát.
Po vydatné snídani si vylezla ven. Sluníčko už bylo dávno v plné síle.
Nafotila pár makro fotek brouků, květů a dřeva. Co zjistila, že její foťák umí aktivovat SuperMakro ve funkci Stabilizace, fotila tak docela často.
Běhala se psy po zahradě. Fotila. Sebe, psy, sebe se psy. A zase myslela na Ivoryho. Pomalu si začínala připadat jako blázen. Zamilovaná do výtvoru vlastní fantazie.
"Chlupáčci! Oběd!" Když jí začalo kručet v břiše, uznala, že už bude čas se najíst. Do misek nasypala granule, jednu odnesla i s menším psem do ložnice a druhou nechala většímu v kuchyni. Menší se totiž s jídlem trochu fláká, kdežto větší je jak popelářskej vůz, takže musí být během jídla separovaní, aby si to oba mohli sníst v klidu.
Nakonec uvařila i sobě. Pytlík rýže, sklenice zavařené kukuřice a sojová omáčka. Když má větší chuť vařit, nebo menší hlad, hodí si to ještě celé na pánev, přidá k tomu vajíčko, sušený česnek a nějaké masové kousky. Nebo třeba i sojové kousky. Je to jedno z jejích nejoblíbenějších jídel. Pak má ráda špagety s kečupem a s nahrubo nastrouhaným sýrem. No a polívky. Třeba nudličkovou kuřecí. Nebo česnečku.
Po jídle si vytáhla na zahradu deku. Rozložila ji pod smrk do stínu. Uhladila ji a vrátila se do domu. Oba psi už dávno spokojeně poobědně pochrupovali a nejevili sebemenší zájem o jakýkoliv pohyb. Nechala je tedy být. Nakonec otevřenými dveřmi můžou kdykoliv na zahradu za ní.
Vzala si svoje psaní, krabici mangového džusu, krém na opalování a sluneční brýle. Usadila se, namazala si obličej, nasadila si brýle a pak se namazala celá.
Zaklepala hlavou, aby zahnala něco bzučícího a položila se na záda. Chvilku se nahřívala. Když už jí to stačilo, překulila se na břicho a přitáhla si sešit. Opřela se o lokty, nalistovala správnou stranu a zadívala se na zapsaná slova.
Hrdina…
"Hrdina." Pokývala hlavou. "Asi jsem se zbláznila." Konstatovala a začala psát. Po chvíli se na svůj výtvor podívala.
"Větší blbost jsi dlouho nenapsala." Povzdechla si a vytrhla stránku. Jak ji vztekle mačkala, přiběhli oba psi a chtěli jí mermomocí pomoct tu ošklivou stránku zničit. Když viděla, jak moc se oba chtějí po zmuchlané stránce vrhnout, vytrhla jeden prázdný list a každému hodila zmačkanou kuličku. Když ji dohonili, zuřivě ji roztrhali, vrčeli, škubali a vrtěli ocáskama.
"Pojďte ke mně čumáčci, já vám budu něco vyprávět." Zavolala na ně. Psi ještě chvilku škubali papírové koule, jenže už z nich stejně moc nezbývalo, tak jen naposledy zavrčeli a šli si ji poslechnout. Měli mezi sebou pěkný vztah. Většinou jim vyprávěla, o čem zrovna psala a oni ji rádi poslouchali.
"Dneska to bude něco nového a ještě to nemám vymyšlené, tak mi do toho moc neskákejte." Poučila je. Oba si lehli a koukali se na ni, jako by ji vážně poslouchali.
Nadechla se a začala vyprávět:
"Ivory žil na malém kontinentu uprostřed hlubokého oceánu. No, vlastně to nebyl až tak malý kontinent. Vešel se na něj rozlehlý hvozd, který kůň oběhl za tři dny. Ale bez jezdce. S jezdcem mu to mnohdy trvalo i týden. Také tam byla dlouhá řeka a jedna vysoká hora. Spíš sopka. Ale nesoptila už tak dlouho, že si všichni mysleli, že usnula nadobro.
Zbytek prostoru pokrývaly louky. A na nich byly vesnice a jedna tvrz. Ivory žil právě v té tvrzi. Byla jeho, stejně jako celý kontinent. Dalo by se tedy říct, že Ivory byl král. On sám se tak necítil. Připadal si spíš jako otec. Miloval všechny lidi, kteří na kontinentu žili s ním. Vzájemně si pomáhali, a kdyby nebylo potřeba vyjednavače, žil by s nimi v některé vesnici pod tvrzí. Jenže Ivoryho kontinent nebyl v oceánu sám a čas od času se stalo, že k nim někdo zabloudil. A protože všude jinde byli lidé zvyklí poslouchat svého krále, platit mu daně a další podivné věci, nepočítali s tím, že by to někde mohlo být jinak. Proto po několika nedorozuměních (příchozí si mysleli, že kontinent nemá krále a chtěli ho zabrat) postavil Ivory tvrz, aby svůj kontinent mohl bránit.
Tenkrát ještě lidé nevěděli, že kontinenty se po oceánu pohybují stejně jako lodě. Že jsou k sobě přitahovány jako magnety. Ale nefunguje to jako u magnetů, že se přitáhnou nejbližší. Tady to fungovalo jinak. Přitahovala se stejná mentalita lidí. Jak se říká, vrána k vráně sedá. A Ivoryho kontinent pomalu přitahoval (nebo byl přitahován?) kontinent až z druhé strany oceánu.
Důvodem tohoto konkrétního magnetismu byl drak. Respektive potřeba hrdiny. Lidé sužovaní drakem si tak usilovně přáli krále, který by je ochránil (ten jejich byl zbabělec neustále zalezlý pod kanapem), až se k nim začal stěhovat Ivoryho kontinent.
Když Ivory jednoho dne zjistil, že na severním pobřeží už není vidět jen oceán, ale i jiný kontinent, rozhodl se ho prozkoumat.
Lidé se o něj ale báli a nechtěli ho pustit samotného. Sestavili proto skupinu nejstatečnějších a nejsilnějších mužů, která Ivoryho doprovázela na cizí kontinent. Celkem jich bylo i s Ivorym devět.
Druhého dne po sestavení skupiny (a vlastně i po objevení kontinentu, Ivoryho lidé jsou totiž neobyčejně čilí) spustili na oceán nejrychlejší loď a vyrazili. S sebou měli jídlo a pití na týden pro všechny. Počítali, že budou zpět ještě dřív, než jim zásoby dojdou.
Cestou k novému kontinentu se dohadovali, jak se tam tak najednou zjevil a jestli to třeba není jenom přelud. Když už byli u kontinentu tak blízko, že by bylo nebezpečné pokračovat velkou lodí, spustili na oceán menší člun a ke břehu dopádlovali. Na břehu člun přivázali k jednomu silnému stromu a pustili se na obhlídku.
Od pobřeží se táhnul pás trnitého křoví. Když se Ivoryho skupina přes něj probojovala, otevřel se před nimi velký les, prorostlý břečťanem. Už se chtěli začít kochat, jenže najednou uslyšeli nelidský řev. A hned za ním se hnal někdo hodně vyděšený. Prodíral se porostem a vůbec se nekoukal na cestu. Proto vrazil do Ivoryho hned, jak se vymotal z břečťanu. Jenže Ivory to čekal a muže chytil.
"ÁÁÁ! Pusťte mě, nebo mě chytí!"
"Kdo?" Zeptal se Ivory sice přísně, ale tak nějak otcovsky. Vyděšený prchající muž se přestal třást a začal vyprávět. Rychle, ale srozumitelně.
Jakmile zmlknul, věděla naše skupina zhruba toto:
Na kontinentu, který byl doposud spokojený, se usadil drak a umanul si, že každý den sní aspoň jednoho zdejšího obyvatele. Z krále se stal podkanapník a lidé žijí poschovávaní, kde se dá. Drak žije v jeskyni v nejvyšší hoře, ale asi tu má zvědy, protože se mu každý den podaří někoho najít a sežrat. A právě teď je v patách jemu, vypravěči toho divného příběhu a pravděpodobné dnešní oběti.
Ivoryho skupina už na nic nečekala a vydala se zpět k oceánu.
Tam se i s prchajícím mužem nalodili na člun a vypluli. Měli v plánu počkat na oceánu, tedy v bezpečí, a podívat se na zmiňovaného draka.
Nemuseli čekat dlouho a na pobřeží se s obrovským rachotem vřítil drak.
"No, to je von..." Hlesnul muž.
"Zpátky k lodi!" Zavelel Ivory. Možná by se mohlo zdát, že chtěl prchnout, ale to by byla krutá mýlka. Ivory měl na své lodi velké dělo. A drak byl naštěstí tak hloupý, že roztáhnul maličká blanitá křídla, vytáhnul svoje tučné tělo do vzduchu a vydal se za člunem. Zřejmě si myslel, že to bude tučné a snadné sousto.
Na loď dorazili skoro zároveň. Ivory rozkázal mužům draka nalákat před dělo. Podařilo se jim to jen o vteřinu později, než Ivory dělo nabil.
Drak padl, aniž by si stihnul uvědomit, co se vlastně stalo.
Skupina statečných mužů se vrátila na pevninu i s dračím tělem. Několik dní svolávali a hledali poschovávané obyvatele kontinentu. Ale nakonec našli všechny. Lidé se rozhodli, že chtějí mít za krále Ivoryho, jako jejich sousedé. A Ivory souhlasil. Souhlasil i předchozí král, který byl rád, že už se nebude muset o nikoho starat.
A tak se stalo, že se jejich kontinenty nakonec tak přiblížily, že se z nich stal jeden. A byl to spokojený kontinent se statečným a spravedlivým králem."
Během vyprávění divoce gestikulovala rukama a psi ji nadšeně sledovali. Chvílemi jí za ty ruce chytali, třeba když dělala draka. Pohádka se jim zjevně líbila.
Pohladila je za ušima a usmála se na ně.
"Tak co na to řikáte? Já myslim, že docela dobrý." Vstala a protáhla si ztuhlé nohy. Psi na ni stále doráželi, až musela každému hodit klacek. Nadšeně se po nabízených "obětích" vrhli. Dívala se za nimi a zamyslela se.
"Divný, že vyprávět můžu, ale psát ne."
A místo plánované svačinky si znovu sedla, popadla sešit a pokusila se zapsat příběh, který před chvilkou vyprávěla. Nešlo to. Ani se tomu vlastně moc nedivila.
"Prostě neuchopitelný… Ale možná by z něj byla dobrá erpégé postava." Zhodnotila nakonec situaci s Ivorym docela prakticky. Sepsala si všechno, co se jí podařilo chytit a nadepsala to "Ivory - RPG". Za muže sice ještě nehrála, ale jako vypravěče v povídkách ho používá často.
Znovu se natáhla na deku. Přes sluneční brýle se dívala na nebe a klepala špičkama v rytmu Elvisovy tuti-fruti písničky.
V létě se špatně odhaduje čas. A ona je bez hodinek totálně ztracená. Kdyby se nevrátili její rodiče, ležela by na té dece do setmění. Tedy skoro do deseti. Takhle se zvedla už před šestou.
Když se vyprázdnila koupelna, naložila se do vany. Přemýšlela teď nad tou povídkou o pevném poutu.
"Pevné pouto? Jak mám sakra psát o něčem, co prakticky vůbec neznám?"
Ale nikdo neodpovídal. I kdyby jí od televize přes troje dveře slyšeli, nepovažovali by to za otázku na ně. Často si mluvila sama pro sebe a odpovědi na takto položené otázky neslyšela. Neočekávala je.
Seděla ve vaně, sprchu namířenou mezi klíční kosti a nohy natažené. Vodu měla tak horkou, jak jen se dalo vydržet. Chvílemi pokrčila kolena a opřela se o ně. Když už měla vody po pás, položila se do vany. I když v rohové vaně to moc nešlo, snažila se co nejvíc ze sebe nacpat pod vodní hladinu. Včetně vlasů. Nikdo na koupelnu už nečekal, tak se mohla v klidu cachtat.
Měla zavřené oči a přemýšlela, co napsat za tu povídku.
"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš."
Otevřela oči. Myslela si to? Řekla to nahlas? Nebo byl v koupelně někdo s ní? Toho se vždycky bála. Že se potopí do vany a někdo se nad ní objeví a třeba ji utopí… Velmi pomalu vykoukla z vany. Nikdo tam nebyl. Samozřejmě. Musela se zasmát svojí panice. Znovu se položila do vany a začala spřádat plány na další Ivoryho příběh. Nejlíp aby to zapadalo do toho soutěžního zadání.

Ani si nepamatovala, jak se dostala do postele, ale nějak se jí to podařilo.
Vzbudila se dobře naladěná. Vylezla z postele. Pustila psy a dveře nechala otevřené.
"Pevné pouto… Hmm… Co psát, aby to nebylo klišé?" Ptala se sama sebe, když si chystala snídani. Uvařenou si ji nechala na stole a aspoň pro pořádek se převlékla z pyžama. Než to stihla, čaj jí vystydnul do přijatelné picí teploty.
"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš."
Zvedla hlavu. Zase? Za oknem cvrlikal vrabec.
"Začíná mi harašit." Zatřepala hlavou a otevřela dveře. Slunce bylo docela ostré. Nasadila si sluneční brýle a vyšla ven. Chvilku jen tak stála, s tváří nastavenou slunci, a vyhřívala se. Když se zmohla na pohyb, došla k zahradnímu stolu a natáhla se na něj jako na postel. Naštěstí je to dost bytelný zahradní stůl. Jak tam tak ležela, pořád přemýšlela nad tím pevným poutem. Chtěla to napsat nějak originálně. Možná s metonymií. Nebo to je metafora? Pořád si to plete… No prostě podat to jinak, než je běžné. Jenže ji nic nenapadlo. Vůbec nic.
"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš."
Otevřela oči. Nikdo nad ní nestál. Ale už si byla stopro jistá, že někoho slyší.
Posadila se a rozhlédla se po zahradě.
Ale stejně nikoho neviděla. Sundala si brýle a promnula si oči.
"Blázníš, holka. Asi bys neměla tolik číst."
"Neblázníš." Ozvalo se jí za zády a v tu chvíli jí naplno došel význam fráze: "Krve by se v něm nedořezal."
"Neboj se mě. Já ti neublížím. Nemohl bych to udělat." Takový sametový hlas. Určitě ho už slyšela. Chtěla se za ním otočit a podívat se, kdo to je.
"Neotáčej se." Chytil ji za ramena. Takže sedí za mnou! Ale ty velké a bezpečné ruce. Ty já znám. Jakmile je na sobě ucítila, už se nebála. Už věděla, že by jí opravdu neublížil. Byl to takový ten niterný pocit, který nevysvětlíte, ale kterému věříte.
"Proč? Proč se nemůžu otočit?"
"Protože ještě nejsem hotový… Abych tak řekl. Musíš vyslovit moje jméno. Do té doby budu neúplný."
"Jak ho ale mám říct, když se nemůžu podívat, kdo jsi?" I když někde hluboko to už tušila.
"Ty víš, kdo jsem. Ty jsi mě stvořila." Šeptal jí do vlasů. Po celém těle jí přeběhla husí kůže, přestože slunce stále silně hřálo. Vím to. Já to vím!
"Vím, kdo jsi. Ale musím se na tebe podívat. Prosím. Musím tě vidět." Šeptala do větru a byla si jistá, že on ji slyší. Slyšel by jí, i kdyby si to jenom pomyslela.
"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš." Řekla to ona, nebo on? Ono je to vlastně skoro jedno.
"A když řeknu tvoje jméno, tak zmizíš, že jo?" Mělo by to tak být. On sem nepatří. Patří ke mně, ale ne sem.
"Tak to bude správné. Chci ale, abys věděla, že si mě můžeš vždycky zavolat zpátky. Já se budu chtít vrátit. Ty jediná jsi moje paní."
Pomalu se otočila a pohlédla hluboko do těch petrolejových očí.
"Neopouštěj mě, Ivory!" Tak moc ho chtěla. Tak moc ho chtěla políbit. Tak moc chtěla, aby tu s ní zůstal. Ale on sem nepatřil. Položil svou velkou bezpečnou dlaň na její tvář. Lehce ji pohladil. Usmál se. Byl to ten nejhezčí úsměv, jaký kdy viděla a jaký u jiného nenajde.
Políbil ji.
A zmizel. Její povídkový hrdina jí přišel říct, že to kýžené pevné pouto má. Má ho a ví přesně, kde je jeho druhý konec. Je u něj. U Ivoryho. A právě o tom může napsat ten svůj soutěžní text. O Ivorym, který má ode dneška petrolejové oči, bezpečné ruce, sametový hlas a nejkrásnější úsměv na obou světech.
Usmála se. Trochu smutně, trochu šťastně. Teď už věděla, že může napsat každý příběh, který pro Ivoryho vymyslí. A zároveň věděla, že na něj musí být hodná, protože on je skutečný.
Přinesla si sešit a začala psát nový příběh. Jmenoval se "I need a hero!".
Ale o tom až příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lady-dariel lady-dariel | Web | 8. března 2011 v 10:48 | Reagovat

jééj to je škoda že to nevyhrálo :( to se tak hezky čte :(

2 ╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦ Mary depp Snape-nudím se tak vyrábím děsný přezdívkyXD ╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩ ╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦ Mary depp Snape-nudím se tak vyrábím děsný přezdívkyXD ╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩ | Web | 8. března 2011 v 11:18 | Reagovat

není duležité vyhrát,ale zučasnit se.. ;-)

3 ╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦ Mary depp Snape-nudím se tak vyrábím děsný přezdívkyXD ╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩ ╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦╦ Mary depp Snape-nudím se tak vyrábím děsný přezdívkyXD ╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩╩ | Web | 8. března 2011 v 11:18 | Reagovat

[2]: jak ohrané že ?xD

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 8. března 2011 v 16:11 | Reagovat

[1]: děkuju =) ale tak to neva, budou i jiné soutěže... doufám :-D

[2]: děsně jsem se lekla, co mi to píše za individuum :-D a ohraný to sice je, ale je to pravda =)

5 Berenika Berenika | E-mail | Web | 8. března 2011 v 19:13 | Reagovat

Opravdu škoda, že Ivory nevyhrál. Je to úžasné. A kolikátá si vlastně byla?

6 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 9. března 2011 v 8:56 | Reagovat

[5]: děkuju =)
no to právě nevím, z těch 423 povídek vybrali patnáct a zbytek pápá, nikdo nám nic neřekl, celkové pořadí ani zpětná vazba... nic...

7 Nine (DH) Nine (DH) | Web | 10. března 2011 v 0:44 | Reagovat

Děkuji za pohádku na dobrou noc :-D :-)
Škoda, že jsi neuspěla :-(
Pro mě je tvoje nejsilnější stránka svět fantazie, to je opravdu nádherné vyprávění :-) A máš moc hezké obraty, tady mě např. zaujalo "... paprsky ranního slunce. Prodíraly se korunou stromu a zabodávaly se do kapek rosy na trávě." nebo "nejkrásnější úsměv na obou světech." :-)
A líbilo se mi konečné propojení fantazijního světa a reality :-) A zas smyčka, jdou ti :-D :-) Ale ta slohovka "Oba se narodili nazí" byla fakt dokonalá! :-)
Jen to "hovno" mi sem moc neštimulovalo :-D

8 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 10. března 2011 v 10:34 | Reagovat

[7]: =)

stane se, svět se nehroutí ;-)

děkuju =)

chvilku jsem musela přemýšlet, kde tam bylo :-D jenže já tomu tak fakt říkám :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama