Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Kdo jsem, cizinče?

1. ledna 2011 v 8:00 | sussanah |  povídky
Tak se mi to zalíbilo víc, než jsem čekala a máme tu další jednorázovku! =) Je to FF a přitom tak úplně není, protože jediné, co jsem si vypůjčila, jsou jména. A to ještě jenom dvě. Ale to neva. Protože s jedním jménem jsem si půjčila i celou postavu, tak to vlastně FF je =)
Doufám, že se vám bude líbit. Chtěla jsem to napsat trochu jinak než obvykle. Nevím sice, jestli a jak moc se mi to podařilo, ale i tak se mi to líbí =)
Užijte si čtení a komentujte! =)

´
´
Byl to docela obyčejný den. Zašla do knihovny, do antikvariátu a do tělocvičny. Tam ale byla jen proto, že si na chodícím pásu mohla v klidu číst.
V knihovně nepořídila, v antikvariátu to už bylo o něco lepší, ale stejně nenašla knihu, kterou už dlouho hledala. Totiž nějakou, která by jí učarovala. Věděla přesně, co po takovém příběhu chce, ale ne a ne ho najít. Dokonce ho zkoušela i sama napsat, ale to se jí také nepodařilo.
Až jednou, v tom momentě, kdy si člověk není jistý tím, jestli spí, nebo jestli už se probouzí, uviděla něco, co mohl být její příběh.
***
Byl to chlapec. Možná stejně starý jako ona. Možná starší. Pokud mohla soudit, byl o kousek vyšší, než ona.
Vstala z postele, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Ani jí nepřekvapilo, že se její postel už nenachází v její ložnici, ale uprostřed lesa.
Bosé nohy spustila na měkký mech. Mezi prsty jí zalechtaly jeho větvičky.
Podívala se na chlapce stejně starého nebo staršího než ona a chtěla se ho na něco zeptat. Proč tu je? Kde se tu vzala? Jak se jmenuje? Jak se vlastně jmenuje...? Zamyslela se. Vzhlédla. Chlapec si jí prohlížel se stejným zájmem, jako ona před chvílí jeho.
Přistoupil ještě o krok blíž. Tím se dostal do slunečního paprsku, který se prodral skrze hustý příkrov lesa. Konečně z něj viděla víc, než jen temnou siluetu. Viděla jeho olivovou kůži. Havraní vlasy. I ty nádherné, mandlové oči.
"Kde jsi se tu vzala?" Zeptal se jí hlasem, který tak často slýchávala, při čtení románů.
"Já?" Podivila se. "Kde ty se bereš v mojí ložnici?"
Zasmál se.
"Rozhlédni se kolem sebe a pak mi řekni. Jsi ty u mě, nebo já u tebe?" S uspokojením si založil ruce na hrudi. To jí přimělo podívat se i na zbytek chlapcova těla. Měl na sobě delší vestu, v pase přepásanou páskem a dlouhé kalhoty. To všechno bylo z kůže. Boty neměl. Viděla, jak si prsty pravé nohy pohrával s mechem. Určitě to byl stejný mech, na kterém stála i ona.
Podívala se na svoje nohy a také zahýbala prsty. Bylo to docela příjemné. Usmála se.
"Tak to jsem asi já u tebe." Zkonstatovala po chvíli.
"A kde to vlastně jsme?"
"Jsme v zemi mého lidu. Já se jmenuji Atrej. A ty?"
"Já?" Povzdechla jsem si. "Nějak si nemůžu vzpomenout." Pokrčila jsem rameny.
"Hmm." Atrejova tvář se zachmuřila. "To není dobré. Jméno je hrozně důležité."
"Tak mi nějaké dej." Napadlo jí. Uhladila si svou noční košilku. Byla tmavomodrá a do toho lesa se moc nehodila. Měla jsem si vzít tu zelenou. Blesklo jí hlavou.
"Když to není jen tak, dát někomu jméno. Ale mám jeden nápad. Pojď se mnou." A s poslední větou k ní natáhl ruku. Byla to přesně taková ta ruka, o které víte jistě, že vás chytí, když budete padat.
Udělala pár nejistých, bosých krůčků k Atrejovi. A když byla na dosah, ruku uchopila.
V tom momentě, kdy se jejich ruce setkali, projelo jimi něco, co neuměl ani jeden z nich popsat. Bylo to ale tak kratičké, že na to rázem přestali myslet.
Ruku v ruce se vydali Atrejovou cestou.
***
"Tohle by ti mohlo pomoct vzpomenout si." Řekl Atrej, když dorazili na skalní výběžek nad řekou. Ta se poklidně klikatila pod nimi. Skála byla velká a hladká jako stůl. Atrej se posadil levým bokem k řece a pravým k lesu. Ona se posadila čelem k němu.
"Budeme meditovat?" Zeptala se, když se usadila jakžtakž pohodlně.
"Ano, to budeme." Atrej se na ní usmál. Nevěděl, proč ji nevzal ke starším svého lidu. Ale něčím ho učarovala.
Zavřeli oči a dýchali zhluboka. Ve stejném rytmu, jako příroda kolem.
Pak Atrej pomaloučku otevřel oči. Chtěl si jí prohlédnout. Byla moc krásná. A určitě byla z jiného světa. To bylo víc než jisté. Už jen to, jak jí našel. Co měla na sobě. A vůbec všechno.
Pozoroval její hnědé vlasy, jak jí v měkkých vlnkách spadají na ramena a pak ještě trochu níž. Jak se její ramena zvedají a klesají v rytmu jejího dechu. Ruce klidně položené na kolenou. Dlaněmi vzhůru. Jenom se jich dotknout. Pomyslel si při pohledu na ně. Pak si nebyl jistý, jestli myslel na její ruce, nebo na její rty.
Velice tiše, tak, aby nezpůsobil jediný zvuk, se ze sedu přehoupl do kleku. Aby mohl lépe manévrovat, dá-li se to tak říct. Naklonil se k ní. Přiblížil svůj obličej k jejímu na vzdálenost koňského ucha. Malého koňského ucha. A sledoval její oči. Na jednu stranu si hrozně přál, aby je otevřela. Ale na druhou stranu... Kdyby je skutečně otevřela, mohla by se ho leknout a utéct. A to on přece nechtěl.
Dýchal tiše. Vydechoval ve stejnou chvíli jako ona a stejně tak se i nadechoval. Nechtěl její meditaci ničím rušit. Ale přesto k ní byl stále nakloněný. Vítr s ním hrál nehezkou hru, když mu co chvíli nabídnul vůni její kůže. V Atrejovi to vzbuzovalo pocity, jaké dosud nezažil.
A najednou otevřela oči. Atrej se ani nepohnul. Stejně tak ona ne.
Dlouho tam tak nehybně seděli a vzájemně si četli v očích. Až najednou měla pocit, že už se od něj nemůže dozvědět více a ani mu nemůže víc říct.
"Jmenuji se Jackie." Zašeptala.
"To je krásné jméno." Vydechl Atrej, stále tak blízko jejímu obličeji.
"Už jsem si vzpomněla, kdo jsem. Vím dokonce, proč jsem tady. A proč se už nechci nikdy vrátit." Řekla tiše, ale velmi vážně Jackie.
"Já to vím také Jackie. Stejně tak jako vím, proč jsem tě nevzal za staršími, ale sem."
Jackie se pohnula. Ale ne tím směrem, kterého se Atrej obával. Pohnula se opačně. A ten pohyb vykonávala tak dlouho, dokud je nedělila vzdálenost menší, než zrnko prachu.
"To ty jsi ten, o kterém se mi zdává. Ty mě provázíš všemi sny. Tebe jsem hledala ve všech příbězích. Ale nenacházela jsem tě. Až teď."
"A ty jsi ten hlas, který mě doprovázel na mých cestách. Hlas, který mi šeptal, kterou cestou se dát, když jsem si nebyl jistý. A také jsi byla těma očima, které na mě vzhlíželi ze všech tůní, ze kterých jsem pil."
***
Atrej a Jackie na sebe hleděli ještě hodnou chvilku. Nehýbali se, ale jejich těla byla napjatá.
První to nevydržel Atrej. Opatrně, jakoby se bál, že jí může ublížit, pohladil Jackie po jejích nádherných vlasech. Když byla jeho dlaň u jejího obličeje, zavřela Jackie oči a nastavila mu tvář. Atrej jí pohladil.
V té chvíli už bylo vše rozhodnuto. Jejich polibek byl jen stvrzením toho, že to rozhodnutí bylo správné.
***
"Jackie! Jackie!! Vzbuď se prosím!!!" Ve stejnou chvíli. V jiném světě. Jiný muž a jiná žena. U stejné postele, a stejné dívky. Jejíž podstata opustila svět šedivých lží, aby mohla věčně žít v barevné Fantazii. S chlapcem, kterého milovala od prvních přečtených řádků.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yellow-dog yellow-dog | Web | 1. ledna 2011 v 9:46 | Reagovat

Dokonalé. Co víc dodat? :)
Čtivé, nádherné, dokonalé :).

2 Brita Brita | E-mail | Web | 1. ledna 2011 v 11:12 | Reagovat

úžasné. přímá řeč je u tebe naprosto dokonalá. celý příběh je zahalen do takové té teploučké mlhy snu. děj je pozvolný,, nikam nespěchá. ale jenom v Atrejově světě. pak to zakončení s Jackieninými rodiči je přesně jako náš svět: uspěchaný. ten rozdíl je poznat na první pohled.
můžu se zeptat, na co je to fanfiction?

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 1. ledna 2011 v 11:14 | Reagovat

Jedním slovem nádhera. Ta poslední věta byla také naprosto kouzelná nebo jsem spíš chtěla říct nejkouzelnější... Od prvních přečtených řádků... :-D

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 1. ledna 2011 v 11:15 | Reagovat

[1]: děkuju =)

[2]: děkuju =) FF je prostě vypůjčení si světa už stvořeného, pro své vlastní sny =) bych tak řekla =)

[3]: :-D přesně tak to cítím! =) a děkuju =)

5 Victoria* Victoria* | Web | 1. ledna 2011 v 11:24 | Reagovat

Moc pěkné a poutavé:) Moc se mi líbili dialogy, byly takové..hodně reálné:)

6 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 1. ledna 2011 v 12:34 | Reagovat

[5]: a o to jsem se ani moc nesnažila :-D děkuju =)

7 Nindulka Nindulka | Web | 1. ledna 2011 v 14:05 | Reagovat

super, živě jsem si to dokázala představit! :-)

8 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 1. ledna 2011 v 14:45 | Reagovat

[7]: přesně tak to má být =) jsem ráda, že se to podařilo =)

9 Destiny Destiny | Web | 1. ledna 2011 v 18:38 | Reagovat

á....nádherné, úžasné a...nevím, nejde to popsat :) byla jsem v tom lese jako nezúčastněný neviditelný pozorovatel. bylo to úžasné, skoro jsem cítila tu touhu a napětí mezi nimi...nádhera...prostě se ti povedla nádherná povídečka :) škoda, že jen jednorázová...

10 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 1. ledna 2011 v 19:15 | Reagovat

[9]: děkuju =) bojím se, že kdyby to bylo delší, už bych to kouzlo nedokázala udržet...

11 Elis Elis | Web | 2. ledna 2011 v 19:00 | Reagovat

je to kouzelný..:) to jméno je z Nekonečného příběhu? :) krásně napsaný..:)

12 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 2. ledna 2011 v 19:08 | Reagovat

[11]: jj přesně tak =) děkuju =)

13 shit shit | Web | 3. ledna 2011 v 17:28 | Reagovat

pokračování!!! prosím!! :)))) moc pekneee!

14 Zlatka Zlatka | Web | 3. ledna 2011 v 17:35 | Reagovat

Tak to je... krásný =) Tak nějak mě to dojalo... sakra, jsem přecitlivělá :D

15 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 3. ledna 2011 v 21:46 | Reagovat

[13]: děkuju za pochvalu, ale ne, tohle už pokračování mít nebude =)

[14]: přesně to jsem chtěla! děkuju =)

16 lenny lenny | Web | 6. ledna 2011 v 20:16 | Reagovat

ó, dokonalá, něžná romantika...
a nejlepší bylo: na vzdálenost malého koňského ucha :)

17 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 7. ledna 2011 v 22:55 | Reagovat

[16]: děkuju =) tohle přirovnání mi právě pochválil i muž :-P

18 Dragita Dragita | Web | 15. ledna 2011 v 20:05 | Reagovat

tahle povídka mě dostala. Tak poutavá, záhadná, romantická a ten konec. nádhera :-)

19 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 15. ledna 2011 v 20:43 | Reagovat

[18]: děkuju =)

20 Piškot O.o Piškot O.o | Web | 4. února 2011 v 20:20 | Reagovat

wow! přečetla jsem to jedním dechem! Nádhera.. ;-)

21 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 5. února 2011 v 10:34 | Reagovat

[20]: děkuju =)

22 Destinaetus Destinaetus | Web | 12. února 2011 v 18:24 | Reagovat

Co mám říct? Přeci pěkné :)
Ale jak přišli k tomu okraji skály, tak sem doufal, že ji shodí dolů. Nevím proč :P

23 Kiara Kiara | E-mail | Web | 19. února 2011 v 11:22 | Reagovat

Páni! páni! páni!
Jedna z nejúžasnějších věcí co jsem kdy četla.Ono se to vlatně četlo úplně samo. Ta myšlenka je úžasná ;) Hodně povedené! :-)

24 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 19. února 2011 v 11:54 | Reagovat

[22]: :-D achjo s tebou to je těžký :-D

[23]: děkuju :-)

25 superdeltani superdeltani | Web | 22. února 2011 v 13:52 | Reagovat

je to super prosím 2 číslo je to fakt super!!! :-)

26 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 22. dubna 2011 v 15:45 | Reagovat

Koukám, že se tu sešla spousta nadšených komentářů a naprosto právem. Je to skutečně povedený kousek. Všimla jsem si akorát několika překlepů a častého opakování slovesa "být". Začátek mohl být i delší, takhle jsme se toho o Jackie moc nedozvěděli a už byl konec.
Neměl Atrej náhodou v Nekonečném příběhu zelenou kůži? No i když olivová je taková zelená... :-D
Hezké to bylo. :-)

27 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 22. dubna 2011 v 16:21 | Reagovat

[25]: díky, ale dvojka nebude =)

[26]: děkuju, od tebe to vždycky potěší o něco víc =)
a ač se stydim, musim přiznat, že jsem překlepy nenašla! :-D
mě se nechtělo psát zelená, to je moc ... zelený :-D olivová mi přišla taková mírnější =)

někdy se až divim, co všechno jsem schopná napsat, tohle se mi vážně povedlo :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama