Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Fantazie (FF Nekonečný příběh)

28. prosince 2010 v 19:16 | sussanah |  povídky
Náhodou jsem na TyTubě narazila na video s hlavní písničkou Nekonečného příběhu (odkaz tu). I když Nikdy nekončící je možná přesnější. Tak jako tak mě něco napadlo. Bastien měl spoustu přání. Opravdu hodně, aby zachránil Fantazii. Já se rozhodla, jedno jeho přání si vypůjčit pro svoje zvrhlé spisovatelské choutky! Muhehehe =D Ale nebojte, bude to pořád pohádka. Aspoň tak to mám zatím v plánu =)

´
"Bastiene?"
"Ano tati?" Zavolal jsem v odpověď z koupelny. Bylo sice skoro poledne, ale já měl dneska dlouhou noc. S Atrejem jsme hnali stádo mustangů a trochu jsme neodhadli čas. Naštěstí jsou prázdniny, tak si to můžu dovolit.
"Pojď na terasu!" Zavolal znovu otec.
"Dobře..." Unaveně jsem se doloudal na zmiňované místo a podíval se stejným směrem jako táta. Stěhovací vůz. Je to už pěkně dlouho, co se k nám do ulice někdo stěhoval. Tak pět let možná.
"Ráno jsem s nimi mluvil. Jsou to moc příjemní lidé." Řekl táta, když si můj unavený výraz mylně vyložil jako obavy. Podíval jsem se na něj. V jeho očích byla jakási naděje.
"A kolik jich je?" Dům byl nejmenší z celé ulice. Moc jich určitě nebude.
"Jsou to tři ženy." No to jsem si mohl myslet! Uculil jsem se představě, jak jim taťka všem nadbíhá.
"Vlastně tři generace žen. Nejstarší se jmenuje Nora, její dcera je Marie a její dcera, Nořina vnučka, se jmenuje Katie." Zamyšleně hleděl na jejich domek. Stál přesně naproti tomu našemu. Tomu říkám náhoda. Neříkala Císařovna, že se plní každé vroucné přání, i když je mimo Fantazii? Já si moc přál, aby táta už nebyl sám.
"Copak jsou sami? To nemají tátu?" Zeptal jsem se.
"Ne. Katie je moc nemocná a on je opustil." To "on" řekl s opovržením. Jako když se mě ptal, jestli mě učí stejná čúza, jako učila jeho. Ušklíbnul jsem se. Samozřejmě že mě učila.
"Nepomůžeme jim?" Zeptal jsem se, když jim odjeli stěhováci. Asi neměli dost peněz na zaplacení všeho. Všechny jejich věci teď ležely na trávníku.
"Ráno jsem jim už pomoc slíbil. Přijely, když jsi ještě spal. Byly rychlejší než stěhováci, tak jsem jim uvařil kafe. A když už jsi mezi živými, můžeme jít zachraňovat dámy v nesnázích!" Dopil kafe a vyprsil se. Dlouho jsem ho tak neviděl.
Sběhnul jsem si do pokoje pro triko a přidal jsem se k němu. Dohonil jsem ho ještě před silnicí. Tedy nějakých deset metrů od domu, nějak s tou pomocí nepospíchal. Ale možná na mě jenom čekal.
"Dobré poledne dámy!" Zavolal a zamával. "Počítám, že by se vám hodila nějaká pomoc." Štrádoval si to přes silnici, ani se nerozhlídnul. Měl štěstí, že dnešní statistickou dávku aut vyčerpali ti stěhováci.
"Brý den." Špitnul jsem já a čuměl jsem na Katie. Jinak se to nedalo nazvat. Ona totiž byla moc krásná, abyste tomu rozuměli. Seděla na dece, kolena měla přitisknutá k bradě a dlouhé rusé vlasy jí i v tom bezvětří (které tu mimochodem máme celé léto), jakoby poletovaly kolem hlavy. Seděla pod stromem, ve stínu, ale sem tam se k ní prodral nějaký paprsek slunce a ten způsobil, že celá zazářila... Kdyby do mě táta nehrcnul, abych se taky představil, byl bych tak zkameněl. Úplně mě uhranula. Ty její vlasy. Ty její velké zelené oči...
"Bastien!" Vyhrknul jsem. Ženy se usmály. Moc dobře věděly, co se děje. Ale jejich úsměv byl smutný. Mělo mi to dojít. Katie byla moc nemocná, to přece říkal táta. Ale jak nemocná? Vždyť je tak krásná!
***
Stěhovali jsme až dlouho do noci. Jako první jsme udělali pokoj pro Katie. Měla ho přímo naproti mému oknu. Náhoda? Neřekl bych.
Když se setmělo, museli jsme pracovat tak, abychom ji nebudili a to nebylo moc snadné. Táta se dohodl s Marií a s Norou, že si můžou půjčit naši kuchyň, včetně ledničky, a něco nám uvařit, zatímco my budeme pokračovat. Docela rychle se spolu spřátelili. Byl jsem za to rád.
Pracoval jsem sice svědomitě, ale pořád jsem musel myslet na Katie.
"Ty jsi ten Bastien?" Řekla mi zamyšleně, když jsme si v podvečer povídali v pauze na čaj. Co myslela tím "ten"? A proč se na mě koukala tak, obdivně? Něco tu nehrálo. Nevěděl jsem ale co a přičítal jsem to únavě, tak jsem to nechal být.
***
Tu noc jsem se za Atrejem stavil jenom na chvilku.
"Přistěhovaly se k nám nové sousedky a taťka se může přetrhnout s pomocí." Řekl jsem a unaveně se natáhl na prohřátou trávu.
"Však to neříkáš s nevolí. Ona se ti jedna líbí, viď?" Pošťouchnul mě Atrej a dál hřebelcoval Artexe.
Zasmál jsem se.
"Jak to sakra víš?"
"Znám tě už moc dlouho!" Zasmál se taky a hodil po mě trsem trávy, který do teď používal na koňskou srst.
Nevyhnul jsem se, nečekal jsem to. Tak jsem to schytal přímo do obličeje. Chvíli jsme po sobě mrskali trávu a smáli se. Pak jsem zvážněl.
"Líbí se mi. Jmenuje se Katie. Ale prý je nemocná."
"Žádná nemoc není tak vážná, aby bránila lásce."
Jak já toho indiána nesnášim, když mluví jako kniha!
"A co když je to nemoc, která ti brání se zamilovat?" To jsem si ve skutečnosti nemyslel, ale chtěl jsem ho dostat.
"Taková nemoc není." Řekl zamyšleně a pokračoval v čištění Artexe.
"Říkal jsi, že se jmenuje Katie?"
"Ano. Proč?"
"Hmmpf. Jen tak." To první jsem mu moc nerozuměl, ale byl jsem už příliš unavený na to se ho ptát.
"Když se tu pár dní neukážu, tak se o mě neboj. Až je dostěhujeme, zase přijdu."
"Však já vím, jak to tu máš rád."
Rozloučili jsme se a já jsem se vrátil do postele. Nechápu, že ve Fantazii mě tak nebolelo tělo...
***
"Katie?"
"Ano maminko?"
"Tobě se ten Bastien líbí, viď?"
"Myslím, že se mi o něm zdálo."
"Jak se ti o něm mohlo zdát, poznali jste se přece dneska." Shovívavě se usmála Marie.
"Zachránil Fantazii." Katie byla zase přesvědčená o své pravdě. Ale Marie už věděla, že nemá cenu cokoli jí vyvracet. Schizofrenie je holt taková...
***
"Bastiené! Ahój!" To volání mě vzbudilo. Posadil jsem se na posteli a hned jsem věděl, odkud vítr vane.
"Ahój! Katie!" Zamával jsem do protějšího okna.
V ranním slunci byla nádherná...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Berenika Berenika | E-mail | Web | 29. prosince 2010 v 9:01 | Reagovat

Páni, to vypadá zajímavě. Hřeje mě pomyšlení, že tu máš i druhou kapitolu a já můžu jít hned číst dál :-D

2 lucrecia lucrecia | Web | 29. prosince 2010 v 9:42 | Reagovat

Nekonečný příběh vůbec nemám ráda, ale tohle se mi zase naopak líbilo snad až přespříliš. Má to všechno, co od pořádné povídky se očekává. Vážně moc skvěle napsáno.

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 29. prosince 2010 v 11:53 | Reagovat

[1]: :-D dneska budu celej den jen psát =)

[2]: já ten první díl docela jo, i když na scénu, kdy umře Artex odcházím na záchod :-x (měl by mít pásku přes oči, to by bylo trefnější) a děkuju, budu se snažit udržet si laťku =)

4 siarra-web siarra-web | Web | 29. prosince 2010 v 20:40 | Reagovat

ja mam nekonecny pribeh velmi rada, ale iba ten prvy :) je to krasny film s krasnou myslienkou... preto ma tvoja poviedka velmi zaujala. je pekne napisana, pridem si precitat aj pokracovania :)

5 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 29. prosince 2010 v 20:42 | Reagovat

[4]: jsme na tom stejně a jsem ráda, že se ti to zalíbilo =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama