Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Fantazie 5. kapitola

30. prosince 2010 v 23:43 | sussanah |  povídky
Psací nálada přetrvává, tedy toho využívám! =)
Tohle je poslední kapitolka této povídky. To šlo rychle, co? =)
Další věc, kterou budu psát, bude povídka na téma Až spadne poslední hvězda. A bude to do soutěže a to konkrétně do této http://spisovatele.blog.cz/1012/sbornik-2010-soutez-zacina =)
Termín je 31.1. 2011, tak to můžete taky zkusit, ale nejdřív se podívejte, jak to dopadne s Katie a s ostatními! =)

´
"Páni, ten je obrovský!"
Katie byla v naprostém úžasu. Falko přistál před námi a nechal se hned podrbat za ušima.
"Orin mě zavolal, abych vám pomohl do Slonovinové věže." Řekl velmi pomalu a táhle drakopes.
"Jů! My poletíme?" Zaradovala se Katie. Někdy jsem se divil tomu, že je stejně stará jako já. Myslel jsem, že holky dospívají dřív a ona je přitom tak dětinská. Její radost ale byla nakažlivá.
"Jasně že poletíme."
"Já ne. Já pojedu na Artexovi. Budeme tam stejně rychle, jako vy." Atrej se vyšvihl do sedla a sotva jsme mu stačili popřát klidnou cestu, byli pryč.
Pomohl jsem Katie nasednout na Falka a po chvíli jsme i my mířili ke Slonovinové věži.
***
Katie se Falka držela zuby nehty. Vsadil bych se, že mu strachy vyrvala dost chlupů, ale Falko na sobě nedal nic znát. To mě tenkrát poprvé pěkně vyčinil. Ale co. Vždyť je to holka.
Seděl jsem za ní a trpěl jsem. Její dlouhé vlasy byly naprosto všude, takže jsem se vůbec nemohl dívat na Fantazii. Sem tam jsem jí kousek zahlédl, ale většinu času jsem viděl jenom zrzavou záplavu.
Ale zase tolik mi to nevadilo. Krásně voněla.
Katie co chvíli vypískla a někam ukázala. Vzápětí vypískla daleko víc, jak se lekla že spadne, a znovu se přitiskla k Falkovi. Její nadšení ale bylo zjevné.
Neletěli jsme ani moc dlouho. Vzdušná čára je holt vzdušná čára.
***
Falko hladce přistál u vstupní brány Slonovinové věže.
"Dobře pořiďte, děti." Popřál nám, než jsme vstoupili dovnitř.
Atrej dojel chvilku po nás. Artex byl neuvěřitelně rychlý kůň. Atrej seskočil ze sedla a nechal Artexe s Falkem. Vyběhl těch pár schodů za námi a dohnal nás ve vstupní síni.
"Bastiene, co když to nebude fungovat?" Zeptal se potichu. Stáli jsme před schodištěm, které vedlo do Magnoliového salonku.
"Musí to fungovat. Prostě posadíme Katie do... no... Vím že to není trůn, ale prostě jí posadíme tam, co sedává Císařovna a uvidíme, jestli se něco stane." Vypravil jsem ze sebe. Tohle bylo to nejlepší, co jsem dokázal vymyslet.
"A nestačilo by prostě splnit Císařovně to její přání?" Napadlo najednou Atreje.
"To nás mělo napadnout hned!" Praštil jsem se do čela. "Co když si přála něco obyčejného? Třeba zmrzlinu, horskou dráhu nebo videohru?!" Zděsil jsem se. V tom případě by totiž byla tahle cesta zbytečná.
"Přála jsem si lásku." Řekla najednou tiše Císařovna. "To proto jsem zůstala uvězněná v tomhle těle. Ona si to totiž přála taky. To přání nás spojilo." Císařovna svěsila hlavu. "Bylo to ode mne hloupé a sobecké. A proto jsem se nemohla jen tak vrátit do Fantazie. Přání vrátit se nebylo dost silné...."
"Ale teď jste tady, tak to můžeme nějak vyřešit." Atrej měl naději. Měl ji vždycky. To byla jedna z věcí, které jsem na něm obdivoval.
"Půjdeme do Magnoliového salonku." Císařovna nejspíš taky nevěděla, co dělat. Ale všem se nám zdál tenhle nápad nejlepší.
Pomalu jsme vystoupali po schodech. Jako bychom chtěli oddálit tu chvíli, kdy zjistíme, že Magnoliový salonek nic nezmůže. Ale nedalo se to protahovat věčně. Nakonec jsem se ocitli před dveřmi, které jakoby byly tvořeny okvětními plátky. Katie se jich lehce dotkla a plátky se rozevřeli.
Vstoupili jsme do salonku a Katie zamířila do jeho středu. Byla v něm jakási postel. Nebo spíš velký polštář. Katie se posadila do jeho středu. Zkřížila ruce i nohy a zavřela oči.
Dveře se zavřeli. Byli jsme tam zavření. Já, Atrej, Katie i Císařovna.
***
Dlouho nikdo nic neřekl. Katie seděla se zavřenýma očima už několik minut. Atrej se také posadil. Ale na rozdíl od Katie měl oči otevřené. Pozoroval ji.
Já jsem se také posadil, ale nedokázal jsem být tak nehybný, jako on. Dokonce ani jako ona.
Neustále jsem se musel vrtět, jak mi bylo sezení na tvrdé zemi nepříjemné.
Najednou se začalo něco dít. Magnoliový salonek se začal třást a...
"Rozkvétá!" Vykřikl Atrej. Vzhlédnul jsem a opravdu. Uprostřed stropu se objevila dírka, která se postupně zvětšovala. Stěny ustupovaly a jediné, co se nepohlo, byl Katienin polštář. A ona.
Magnolie rozkvetla úplně. Nad námi bylo vidět hvězdné nebe.
"Měsíc by se neměl pohybovat tak rychle." Poznamenal jsem, když jsem viděl, že od horizontu se k nám velmi rychle blíží.
"To není měsíc. Slyšíš tu hudbu? Jsou to Šťastní drakové!" Atrej užasle došel až na samý okraj Magnolie. Stál tam a pozoroval tu zářící masu, která se k nám nesla vzduchem.
"Myslel jsem, že Falko je poslední." Namítnul jsem chabě a pomalu jsem došel až k Atrejovi. Stejně jako on jsem byl fascinován tou podívanou.
Abyste tomu rozuměli, Šťastný drak je hrozně vzácná bytost. A my jich najednou viděli snad tucet! Jemně zářili a zpívali si. Jako tisíc zvonkoher najednou. A když jsme je tak poslouchali, najednou jsme věděli, že všechno bude zase dobré.
Nad hlavami nám přeletěl Falko. Určitě je taky slyšel. Zůstal viset ve vzduchu nad námi a dal se zpěvu. Dělal osmičky a my zírali střídavě na něj a na ten tucet, který se k nám blížil. Teď už se dalo spočítat, že jich je opravdu dvanáct.
"Bude tu třináct draků, je ve Fantazii třináct taky nešťastné číslo, jako u nás?" Zeptal jsem se Atreje, když jsem si tu skutečnost uvědomil.
"Nevím. Tady nejsou nešťastná čísla. A navíc, jak by mohl jakýkoliv počet Šťastných draků přinést neštěstí?" To bylo logické. Snad je to i pravda.
Draci už od nás byli jen kousek.
Když dolétli až k Falkovi, pozdravili se spolu a udělali nad námi velký kruh. Kroužili a zpívali.
A jak tak zpívali a kroužili, přesunuli se nad Katie.
V jejich středu, přímo nad Katie, se objevila malá hvězdička. A ta hvězdička pomalu rostla a protahovala se do všech stran. Až z ní nebyla hvězdička, ale sloupec hvězdného svitu. Od každého ze třinácti draků vedl paprsek, který mizel ve sloupci. A jeho druhý konec pohltil klidnou Katie. Nemohli jsme tomu s Atrejem nijak zabránit, ale neměli jsme ani potřebu to dělat. Stáli jsme u okraje Magnoliového květu a zírali na tu kouzelnou podívanou. Skrze sloupec bylo Katie vidět. Vypadala, jako když spí.
Najednou se vznesla do vzduchu. Koutkem oka jsem zahlédl, jak sebou Atrej škubl. Ani já nebyl úplně klidný.
Katie se vznášela ve vzduchu. Nohy i ruce měla od těla a vlasy ji vlály, jako kdyby byla pod vodou. Draci stále kroužili a nepatrně zrychlovali.
Jejich píseň stále sílila, až bylo skoro k nevydržení tam stát a poslouchat. Jenže my neměli kam se schovat.
Píseň skončila, jako když utne. Draci se rozletěli do všech stran. Stále se za nimi táhl paprsek světla. Obloukem to vzali na Magnoliový květ. Přistáli po celém jeho obvodu. Utvořili kolem nás kruh.
Jak se draci rozdělili, rozdělila se i Katie. Dá-li se to tak říct. Prostě najednou tam nebyla sama, ale těsně vedle ní se vznášela i Císařovna. Pak obě klesly na polštář. Ani jedna se nehýbala.
"Císařovno!" To byl Atrej. Tentokrát jsem se ale nedal zahanbit pomalou reakcí. Ve stejném okamžiku jsem totiž i já vykřikl: "Katie!"
Přiběhli jsme k nim. Atrej k Císařovně, já ke Katie.
Jenže já nevěděl, co dělat. Nikdy jsem nebyl žádné dívce tak blízko. Bože vždyť mi je teprve dvanáct! Po očku jsem se podíval, co dělá Atrej. Sice mu bylo taky dvanáct, ale ve všech ohledech byl vyspělejší, než já.
Opatrně se k Císařovně sklonil a přiložil své ucho k jejímu nosu a rtům. Jestli dýchá.
Udělal jsem to stejně. Protože zjevné projevy života, ty neměla ani jedna. To jsme poznali ještě dřív, než jsme se k nim dostali.
Udělal jsem tedy to, co Atrej.
"Dýchá." Špitl Atrej. I já jsem na uchu ucítil teplo jejího dechu.
"Katie taky." Ulevilo se mi.
Atrej se napřímil. Chvilku o něčem přemýšlel.
"Císařovno?" Promluvil na ní. Nic.
"Katie?" Taky nic. Zkoušeli jsme to ještě chvíli. Různě jsme s nimi cloumali, šťouchali, mluvili na ně. Draci nám k tomu tichounce prozpěvovali. Už to nebyla ta dechberoucí píseň, ale docela tichá, příjemná melodie.
Když dobu nic nezabíralo, vzpomněl jsem si na jednu pohádku. Vlastně to bylo skoro v každé pohádce, kde se někdo nemohl probudit.
"Atreji, asi jim musíme dát pusu." Řekl jsem sklíčeně.
"Pusu?" Podivil se.
"Jo."
"Dát pusu, je stejné, jako dát polibek?"
"No, vlastně jo. Jen pusa je jako víc kamarádská a polibek víc dospěláckej." Zhodnotil jsem to a zadíval jsem se na Katie.
"Podle mě by to mělo fungovat. Císařovna přece říkala, že si ona i Katie přály stejnou věc. A to lásku. A pusa a láska k sobě patřej." Pokrčil jsem rameny. Připadalo mi to docela logické.
"Nojo. Jenže aby to fungovalo, tak to musí bejt opravdový. A co když to, co cítím k Císařovně, není láska, ale třeba jen oddanost. Nebo tak něco?" Atrej se na mě bezradně díval. Jenže já nedokázal poradit ani sám sobě.
"Asi to prostě budeme muset zkusit. Když to nebude fungovat, tak zkusíme vymyslet něco jiného." Řekl jsem po chvíli.
Pak jsme oba mlčeli a každý si hleděl svého. Tedy - své.
"Uděláme to najednou?" Zeptal se Atrej.
"Jo."
"Tak jdeme na to." Zhluboka se nadechl a sklonil se nad Císařovnu. Neváhal jsem ani vteřinu a udělal jsem totéž.
Katie opravdu krásně voněla. Zavřel jsem oči a doufal jsem, že se trefím. Její rty byly měkké a studené. Nevěděl jsem, jak dlouho má taková pusa trvat, tak jsem napočítal do tří a zase jsem se odtáhl. To už jsem měl ale oči otevřené a sledoval jsem, jestli to bude mít nějaký účinek.
Atrej už taky Císařovnu pozoroval.
Draci zase přidali na hlasitosti svého zpěvu. A sotva jsem se stačil podruhé nadechnout, obě se začaly probírat!
"Funguje to." Vydechl Atrej.
***
O tom, jak jsme se pak všichni objímali a smáli se. O tom se mi už nechce vyprávět. Protože to je vzpomínka, která patří jen nám čtyřem. Ale můžu vám říct jedno. Možná to nebyla skutečná láska, která tenkrát probudila Císařovnu a Katie. Ale rozhodně to byla dětská víra v to, že všechno musí skončit dobře. Zvlášť, když máte za zadkem třináct Šťastných draků! =)
***
"Atreji! Počkej na mě!" Zavolal jsem na svého nejlepšího přítele. Vyšvihl jsem se do sedla vypůjčeného koně a hnal jsem se prérií za ním a Artexem. Ale to už je jiný příběh.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mystery Kenny Mystery Kenny | Web | 31. prosince 2010 v 12:19 | Reagovat

Ahoj,chtěla jsi upozornit na tu povídku.
Tak jsem napsala 3.díl. ;-)

2 Mystery Kenny Mystery Kenny | Web | 31. prosince 2010 v 14:26 | Reagovat

co se týče toho názvu - inspiroval mě film,který jsem viděla včera na nově - godzilla,ale díky,budu tomu tak říkat,že se tak jmenuje...
dívka na lodi - to dám na vysvětlenou do 4 dílu...=)
ps: tu holku jsem udělala protivnou proto,že mne zaujal eustace v narnii3...trošku drzosti by v tom příběhu neuškodilo,ale ona se pak polepší až si jí ta ,,obrovitá,hnusná ještěrka"bude chtít vynahradit za to,že...no nic,jen sleduj příběh,já to prozrazovat nebudu....=)

3 Mystery Kenny Mystery Kenny | Web | 31. prosince 2010 v 14:42 | Reagovat

jinak nádherný příběh...přečetla jsem pár řádků a poznala,že to je něco pro mě...!
nádherný...já kdybych tam byla,tak bych si asi vybrala Atreje...ale to je jen můj názor...doufám,že se chystáš psát další pokračování...jsi super spisovatelka...obdivuji tě...=)

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 31. prosince 2010 v 14:45 | Reagovat

[3]: děkuju! =)
ale pokračování nechystám, tohle je poslední kapitola, ale neboj, tohle téma asi ještě budu rozebírat =) protože já bych si taky vybrala Atreje :-P

5 lucrecia lucrecia | Web | 31. prosince 2010 v 14:54 | Reagovat

Jé to je už konec. No škoda jen, že jsi to sem všechno přidala tak naráz, jsem si to nemohla tak vychutnat. Ale moc se ti to povedlo, byl to zase jednou krásný zážitek přečíst si od tebe nějakou povídku

6 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 31. prosince 2010 v 15:02 | Reagovat

[5]: nechtěla jsem si to nehcávat v rozepsanejch, abych neměla cukání tam něco přepisovat a měnit a abych se přiznala, nenapadlo mě to přednastavit. tak třeba příště =)

7 Berenika Berenika | E-mail | Web | 1. ledna 2011 v 8:59 | Reagovat

Páni... To je nádhera, je taková škoda, že jsem se nedostala dřív ke čtení... A ještě větší škoda, že už to končí. A... XD Jdu rozhazovat sítě a komentovat s položkou web jako libere.blog.cz :-D

8 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 1. ledna 2011 v 12:11 | Reagovat

[7]: děkuju =) nojo, i nejlepší příběhy jednou končí 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama