Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Fantazie 4. kapitola

29. prosince 2010 v 20:41 | sussanah |  povídky
Ou Atreji, doufám, že se mi propůjčíš ještě pro jednu jednorázovku... =) Jen co dokončíme tenhle příběh, samozřejmě =)
-
Btw muž se vrátil dneska z práce a hádejte, co mi přivezl? No jo! Dostala jsem knížku Nekonečný příběh! =D Tak teď trpím velkým dilematem, jestli číst, nebo psát... O_o
Ale budu spíš psát, protože abych to stihla dřív, než se ke mě na návštěvu pozve Zásek. Takže tady máte další kapitolku =)

´
"Takže co uděláme?" Zeptal se Atrej na to, co trápilo i mě.
"Myslíš, že jí máme říct rovnou, že víme, kdo je?"
"A se kterou vlastně mluvíme, když mluvíme s Katie?"
"Myslím, že mluvíme s ní. Její máma říkala, že má schizofrenii. To je taková nemoc hlavy a když to někdo má, tak vidí a slyší věci, které ostatní ne. Jenže podle mě to není schizofrenie, ale Císařovna."
"Jakože jí má Katie... v hlavě?"
"Aspoň tak si to myslím."
"A co Orin, jak se k ní dostal?"
Neměl jsem to domyšlené až do takových detailů, tak jsem musel Atrejovu otázku chvilku zpracovávat.
"No. Orin přece přijde k tomu, kdo ho nejvíc potřebuje a pak mu ukazuje cestu. Co když přišel za Císařovnou sám a pak je donutil přestěhovat se vedle nás a teď." Nedořekl jsem to, protože mě něco napadlo. Podíval jsem se na Katie. Atrej se taky otočil.
Katie nás pozorovala. Mlčela. Jen se na nás dívala. Orin jí poletoval u hlavy a jemně zářil.
"Je to ona." Řekl pevně Atrej a najednou se vymrštil z postele.
Ještěže mám pod oknem střechu od vstupních dveří. Jinak by to nemuselo dopadnout tak dobře. No, ale co si namlouvám, on je na takové věci stavěný. Prostě se sebral a vyskočil z okna. Mířil rovnou za Katie. Pevným a rozhodným krokem. Neotálel jsem moc dlouho a vyběhl jsem za ním. Srabácky po schodech, ale lepší bejt srab, než se zabít, když to není nutný.
Atrej se zastavil na trávníku pod Katieným oknem. Díval se na ní a ona na něj. Doběhl jsem k němu a také jsem k ní vzhlédnul. Katie se na nás chvilku mlčky dívala a pak udělala něco, co bych nečekal ani v divokém snu.
Na chvilku se ztratila v pokoji, pak ale otevřela okno a jako by se nechumelilo, přehodila postupně obě nohy přes parapet a skočila. Jenže její dům neměl tu stříšku nad vchodovými dveřmi!
Stál jsem jako přikovaný. Atrej díky bohu ne. Zachytil jí stejně snadno, jako kdybych po něm hodil míč.
***
Nemohli jsme zůstat na ulici. Bylo už dost pozdě v noci a Katie nesměla sama ven. Šli jsme k tomu jezeru, jak jsme u něj byli s Katie odpoledne.
"Atreji. Věděla jsem, že mě najdeš a odvedeš domů." Rty patřily Katie, ale ten hlas ne. To byla Císařovna.
Atrej před poklekl a já jsem ho napodobil.
"Císařovno." Zvednul k ní zrak. "Kdybychom bývali věděli, že jste pryč, hledali bychom vás už dávno." V jeho hlase byl cítit smutek a pokoření.
"Bastiene!"
"Katie!"
"Co se to děje? Kde to jsem?" Katie byla hysterická. Vy byste nebyli?
"Neboj Katie, my už víme, proč ti nezabírají léky. Pomůžeme ti." Držel jsem jí za ramena a tak se mi musela dívat do očí.
"My?"
"Já a Atrej."
"Atrej." Jeho jméno vyslovila s úlevou. To se mě trochu dotklo, ale nechal jsem to být.
"Jsem tady Katie." Ozvalo se mi za zády.
"Atreji. Tak ty ses mi nezdál!" Bylo na ní vidět, jak se jí ulevilo. "A ty Bastiene. Ty jsi skutečně zachránil Fantazii, viď?"
"Ano Katie. Zachránil." To byl Atrej, kdo to řekl. Neměl jsem na to odvahu. Přece jenom. Já jsem měl jen pár přání. Jen jsem zavolal mámu. To Atrej musel všechno vytrpět. To on musel najít Sandonoriko. Musel se podívat do toho zrcadla. To on bojoval s Gmorkem.
Zhluboka jsem se nadechnul.
"Teď nám musíš věřit Katie. Ano?"
"Ano." Usmála se.
***
"Vážně si myslíš, že to bude fungovat?" Zeptal se Atrej. Bylo mi jasné, že on tomu nevěří. Po pravdě. Ani já jsem si nebyl ničím jistý. Orin klidně visel Katie na krku.
"Prostě projdeme těma břízama a na druhý straně se uvidí." Znělo to rozhodněji, než jsem se cítil. Ale tak to mělo být. Protože nic jiného se stejně nejspíš dělat nedalo.
Chytil jsem Katie za levou ruku. Atrej za pravou. A společně jsme prošli břízami. To, že byli právě tak široké, abychom se tam pohodlně vešli, to bylo nejspíš dílem Fantazie a jejího hlasu.
Na druhé straně, ve Fantazii, na nás čekal Artex. Katie byla okouzlená. Pustila naše ruce a vykročila k Artexovi. Ten se v klidu pásl a když se k němu přiblížila, jen zvedl hlavu. Zafrkal. To byl pozdrav.
"Jsme zpátky, kamaráde." Řekl mu Atrej, i když to bylo zjevné. Nikdy jsem pořádně nepochopil jejich vztah. Mluvili na sebe. I když o koni se dá těžko říct, že mluví. Sotva jsem o tom chtěl začít víc přemýšlet, ozvala se Katie.
"Mohla bych se projet?" Poprosila Katie.
"Jasně." Atrej jí pomohl do sedla. Artex se trochu zavrtěl, aby si Katie pořádně usadil. Ta se trochu lekla, ale nezpanikařila. To bylo dobře.
"Myslím, že bude nejlepší, když zůstaneš na koni a my půjdeme vedle tebe."
"Dobře." Zahihňala se Katie a položila se Artexovi na krk.
"A kam?" Zeptal jsem se Atreje. Mě napadlo jen jedno místo, kam bychom měli jít.
"Slonovinová věž?" Zeptal jsem se tedy.
"Slonovinová věž." Potvrdil mi mou domněnku Atrej.
***
Byli jsme na cestě něco málo přes dvě hodiny. Katie už dávno usnula, Artex jí nesl s takovou něhou, že bych to od koně nikdy nečekal. Já už sotva pletl nohama. Jedině na Atrejovi nebylo nic poznat. Držel Artexe za uzdu a šel za svým cílem. Obdivoval jsem ho. Taky bych chtěl být takový, jako on.
Najednou začal Orin jemně zářit.
"Podívej." Upozornil jsem na to Atreje.
"Něco se děje." Ztišil hlas a zastavil koně. Katie se vzbudila. Asi jí uspávalo to kolébání koňského hřbetu.
"Proč stojíme?" Zeptala se rozespale.
"Orin září." Řekl Atrej s obavou v hlase.
Císařovna uchopila Orin do obou rukou a chvíli mi naslouchala. Pak se usmála a podívala se na horizont.
"Nebylo to varování. Podívejte." Ukázala na nebe přímo před námi.
"Falko..." Vydechl jsem úžasem. "Falkóóó!" Zakřičeli jsme společně s Atrejem a začali jsme poskakovat a mávat.
Falko letěl k nám a našel by nás i bez toho našeho povyku. Ale my měli opravdu radost, že ho vidíme.
"Drak?!" Vypískla Katie a oči se jí nesmírně rozšířily.
"Neboj, to je náš drak." Usmál jsem se na ní.
"Je to vůbec drak, Atreji? Vypadá spíš jako pes."
"Je to přesně to, co si přeješ, vzpomínáš." Mrknul na mě.
Falko je drakopes. Pomyslel jsem si spokojeně a pozoroval jsem, jak k nám Falko letí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mystery Kenny Mystery Kenny | Web | 29. prosince 2010 v 21:11 | Reagovat

Ahoj,omlouvám se za reklamu,ale je to pro mne velmi důležité.Uplatnila jsem novou povídku a zajímal by mě něčí názor,jelikož jsem pokročilý začátečník
z mého hlediska a mám zbrusu nově otevřený blog.Jinak se moc omlouvám za reklamu!

2 Mystery Kenny Mystery Kenny | Web | 29. prosince 2010 v 21:17 | Reagovat

jo,jo....zrovna jsem si od jedné dívky objednala desing.... :-)

3 Mystery Kenny Mystery Kenny | Web | 29. prosince 2010 v 21:25 | Reagovat

neboj,dám....a moc hezká povídka...=)

4 Mystery Kenny Mystery Kenny | Web | 29. prosince 2010 v 21:25 | Reagovat

jo jinak nekonečný příběh mám doma...nádherný =)

5 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 29. prosince 2010 v 21:33 | Reagovat

[3]: děkuju =)

právě jsem se do něj začetla =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama