Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Fantazie 2. kapitola

29. prosince 2010 v 8:00 | sussanah |  povídky
Dneska mám nějakou psavou!
Konečně =)
Moc pečlivě jsem to po sobě nečetla, protože nechci rušit tu potřebu psát. Už jsem tenhle pocit hrozně dlouho neměla a mám hroznou radost z toho, že je zpátky!
Tohle je už druhá kapitolka, ale to jste určitě poznali. Přečtěte si i první, budu ráda, když mi necháte komentáře =)

´
Připadalo mi, že celé hodiny jen sedíme a pozorujeme se. Letmý pohled na hodiny ale prozradil, že uběhlo sotva pět minut od chvíle, kdy mě vzbudila.
"Půjdete nám dneska zase pomoct?"
"Jasnačka. A půjdeš se pak projít k rybníku?"
Katie zaváhala.
"Nesmím nikde chodit sama."
"Nenechám tě samotnou."
Byla stejně stará jako já a přitom tak křehká. Na něco takového jsem nebyl zvyklý. Holky ze školy jsou pořádně od rány.
Katie se usmála a pak zavolala něco do domu. Nerozuměl jsem tomu. Pak mi ale zamávala a řekla, ať nechystáme snídani. Rozuměl jsem dobře? Nestihl jsem se zeptat, byla pryč.
Vysoukal jsem se z postele a s letmou zastávkou v koupelně jsem dorazil do kuchyně. Taťka už tam byl. A nebyl sám. Marie a Katie tam byly taky! Děkoval jsem bohu, že jsem na sebe natáhnul oblečení.
"Ahoj Bastiene! Katie mi říkala, že jí chceš odpoledne vzít k rybníku." Usmála se Marie.
"Rád bych, pokud by to nevadilo."
"Nevadilo, jen si spolu musíme promluvit." To poslední skoro zašeptala. Tvářila se velmi vážně.
"Dobře." No co jiného jsem taky mohl říct, žejo?
"Pomoz mi prosím s tímhle na verandu." Marie mluvila zbytečně nahlas. Katie si buď ničeho nevšimla, nebo to ignorovala. Táta ale asi něco věděl. Byl jsem z toho docela nesvůj, ale stejně se mi podařilo obratně nohou zavřít dveře. Najednou jsme byli s Marií sami. My a celý zbytek ulice, kterému ale bylo ukradené, co mi chce říct.
"Katie je nemocná Bastinene."
"Já vím, táta mi to řekl."
"A řekl ti, co jí je?"
"Ne. Neptal jsem se."
Marie se nadechla. Pak se najednou začala věnovat podnosům, které jsme přinesli. Vyskládala jídlo na stůl a podala mi je prázdné.
"Ona má schizofrenii. Jsou to dva roky, co jsme to zjistili. Léčí se, ale léky nezabírají tak, jak bychom chtěli." Odmlčela se. "Měl bys to vědět, protože někdy najednou začne mluvit z cesty. Někdy jí popadne vztek. A někdy zase mluvit přestane a nikdy není jasné proč." Marie už mluvila docela potichu.
"Proto jste se přestěhovali?"
"Ano."
"A můžeme teda k tomu rybníku?" Zeptal jsem se po chvíli. Měl jsem pocit, že právě to nám chce zakázat, i když mi nebylo jasné proč. Znal jsem jednoho schizofrenika a ten měl docela jiné oči, než má Katie. Takže to s ní nemůže být až tak zlé, jak si její máma myslí. Jojo, v patnácti jsem spolknul moudrost světa. Marie se na mě vytřeštěně podívala.
"Ty by ses nebál být s ní sám?" Když jsem jí o tom ubezpečil, ulehčeně se usmála.
"V tom případě budu ráda, když jí vezmeš na procházku."
"Bezva." Věc byla pro mě uzavřená.
***
"Páni! Tady je to ale nádherné!" Vydechla Katie, když se před námi z lesa vyklubal rybník. Ještěže je Wiskonsin tak zelený. Spokojeně jsem se usmál.
"Věděl jsem, že se ti tu bude líbit." A věděl bych ještě o jednom místě, sakra!
"Bastiene, můžu se na něco zeptat?" Otočila se najednou a přestala sledovat obrovskou vážku.
"Jasně." Sedl jsem si do stínu nejbližšího stromu.
"Mamka ti určitě řekla, že jsem schizouš." Začala a já přikývnul.
"Já vím, že se skoro neznáme. Ale myslím, že ti musím říct pravdu. Ty se na mě díváš jinak, než ostatní. Já nejsem blázen. Nejsem ani ten jejich slavnej schizofrenik. Protože jestli jsem já, tak ty seš taky." Obvinila mě a rozhodně si založila ruce na prsou.
"Cože jsem?" Zůstal jsem sedět, ale napřímil jsem se.
"Já moc dobře vím, kdo jsi a ty mi to rozhodně nevyvrátíš. Já vím, že znáš Fantazii!"
"Fantazii má přece každej." Namítnul jsem, ale už jsem věděl, kam míří.
"Bastiene. Oni si myslí, že jsem cvok." Řekla nešťastně a přidřepla si. "Tak mi to potvrď. Řekni mi, že Fantazie existuje. Řekni, že Atrej existuje." Atrej? Při jeho jméně mi poskočilo něco v hrudníku. Snad závist, že ho už nemám jenom pro sebe? Hloupost.
Katie viděla, že jsem na jeho jméno zareagoval. Chytla se toho.
"Tak řekneš mi to?" Kdybych si myslel, že je "schizouš", asi bych utekl. Jenže mě už bylo dávno jasné, odkud vítr vane.
"Ty jsi byla ve Fantazii a někomu jsi to řekla a on řekl, že máš halucinace, co?"
"Jo." Povzdechla si a posadila se naproti mě. "Byla jsem tenkrát hrozně smutná. Umřel mi pejsek a já jsem si tak moc přála, aby se něco stalo. No a stalo se. Nějak jsem se dostala do Fantazie. Byla jsem tam asi dva týdny. Seznámila jsem se s Atrejem. No. Vlastně nejdřív s jeho koněm. S Artexem. A bylo mi tam hrozně fajn. Jenže pak jsem si vzpomněla na mamku a prásk!" Najednou tleskla. Hrklo to se mnou, jak jsem se leknul. Katie se usmála. "Promiň."
"Dobrý. Co bylo dál?"
"No. Prostě jak jsem pomyslela na mamku, tak to se mnou prásklo do postele. Rychle jsem vstala a běžela za mamkou. Omlouvala jsem se jí, že jsem byla tak dlouho pryč a vyprávěla jsem jí, co jsem všechno viděla. A ona mi řekla, že jsem nikde nebyla a že to byl jen hodně živý sen... Jenže já byla fakt moc smutná a byla jsem přesvědčená o tom, že jsem byla pryč. Teď už vím, že jsem měla radši mlčet."
Zvažoval jsem její slova. Nakonec by to mohla být i pravda. Vždyť Atrej se taky zarazil, když jsem vyslovil její jméno. A kdo nebyl ve Fantazii, těžko přijímá fakt, že tam čas ubíhá daleko rychleji než tady.
"Jak je to dlouho, co jsi tam byla?"
"Rok a půl?" Zamyslela se. "Možná trochu dýl. Ale jistá si nejsem. Dávají mi nějaké oblbováky. Čas odešel první."
Rok a půl. To bylo každopádně až potom, co tam byla Nicota. To je dobré. To byla Fantazie už docela v pořádku.
"Bastiene, já se tam chci vrátit. Chci, aby všichni věděli, že nejsem cvok. Že můžu normálně chodit do školy, hrát si s ostatními. Že mě smrtelně nerozruší nějaká kniha! Víš jak dlouho jsem si nesměla nic přečíst?" Sevřela pěsti.
Díval jsem se do jejích nádherných očí. Ona se dívala do mých. Věděl jsem, už když jsem jí poprvé uviděl, že pro ní udělám všechno. Ale tohle se mi nelíbilo. Nechtěl jsem se o ní dělit. O Fantazii, nebo o Katie? Nevím. Ale nakonec jsem stejně podlehl.
"Jenže já nevím, jak do Fantazie dostat někoho dalšího?" Pokrčil jsem rameny. Doufal jsem, že jí to bude stačit. Je to přeci důkaz toho, že o Fantazii vím a že si nemyslím, že by byla blázen.
"Atrej to ví." Řekla rozhodně.
"Jak to můžeš vědět?" Podivil jsem se. Ale nebylo čemu. Atrej ví kde co.
Západ slunce obarvil její už tak dost rudé vlasy ještě víc do ruda.
"Jsi moc krásná, víš to?" Vypadlo ze mě najednou. Cítil jsem, jak rudnu jako její vlasy. I Katie se začervenala.
"Děkuju." Špitla a sklopila oči.
"Zeptám se, jestli můžeš do Fantazie se mnou." Rozhodl jsem se najednou.
Zvedla oči ze země a zadívala se na mě. Asi si chtěla být jistá, že to myslím vážně.
"Kdy?"
"Zeptám se dnes večer."
***
Cesta domů trvala jen pár minut. Naše ulice je na samém kraji města. Máme to do lesa blíž, než do kina. Doprovodil jsem Katie domů. Rodičové na nás čekali u ní na verandě. Je zvláštní, že každý tady má verandu. Vypadali, že jsme je vyrušili, ale naštěstí jsme se smáli tak nahlas, že to nebylo inflagranti. Nechtěl jsem ani vědět, proč jsou oba tak rudí. Ale byl jsem rád. Taťka už dlouho nevypadal tak šťastně.
"Tak jsme tady a jak jsem slíbil, oba živí." Podal jsem hlášení a začalo loučení na dobrou noc. Rodičové se objali a Katie je napodobila. Když měla rty u mého ucha, zašeptala: "Děkuju." Pak se stáhla ještě trochu víc a usmála se na mě.
"Dobrou noc Katie."
***
"Ale ona chce, abych jí vzal do Fantazie. Chápeš to?"
"Jo. Spíš nechápu, co ty na tom nechápeš."
"Nechápu třeba to, jak ví, že já sem chodím."
Atrej se zamyslel.
"No, to má asi ode mně. Vzpomínám si na ní. Bylo to těsně po tom, co jsi porazil Nicotu. Všichni jsme byli hrozně šťastní a pokud si vzpomínáš, všude tenkrát byly tvoje podobizny."
To mělo docela logiku.
"Takže myslíš, že jí sem můžu vzít?"
"Nooooo....."
Nastala příliš dlouhá pauza.
"No?"
"Jestli má skutečně tu schizofrenii, tak ne. Mohla by tu napáchat obrovské škody. Jestli jí ale nemá, tak by nám zase mohla pomoct. Tvoje přání už pomalu nestačí Fantazii rozvíjet. Víš jak to myslím, ne?"
"Vím. Jenže co mám teda dělat? Ona tvrdí, že je zdravá a že to celý způsobila nechápavost dospěláků. Ti naopak tvrdí, že tu shízu má."
Pokrčil jsem rameny a natáhl se do trávy. Noční nebe zářilo a měsíc byl skoro v úplňku.
"Budeš se muset řídit srdcem."
"A nepomohl by mi Orin?" Napadlo mě najednou. A hrozně jsem doufal v kladnou odpověď.
"To asi spíš ne." Atrej ležel vedle mě. Artex se pásl kousek od nás.
"Takže jsem na to sám?"
"Budu na tebe myslet. Ale víš, že já odsud nemůžu." Řekl trochu sklesle.
"Ani, když si to budu přát?" Napadlo mě najednou.
"No to nevím, něco takového si ještě nikdo nepřál. Bývá to opačně. Aby oni mohli sem."
"Tak já to zkusím. Přeju si, aby se mnou mohl Atrej do mého světa, aby mi pomohl rozhodnout o Katie!" Pronesl jsem k měsíci.
Máte dvacet čtyři hodin. Pokud se do té doby nevrátí, bude muset ve vašem světě zůstat navěky věků.
Ozvalo se najednou z nebe. S Atrejem jsme se po sobě nevěřícně koukli.
"Jeden den? A co je na tom těžkého, přece stačí pomyslet a jsi tu zpět."
"Určitě v tom bude nějaký háček. Nějak se mi to nechce líbit."
A měl pravdu.
Málem jsem vám zapomněla říct, jak se dostanete tam a zpět.
Znělo to skoro tak, jako by se hlas usmál.
Cesta tam i zpět vede mezi dvěma břízami, které mají společné kořeny. A Bastiene, pokud se k nám chceš ještě někdy vrátit, musíš Atreje doprovodit do svého světa, i zpět. Tentokrát je to snad už vše. Buďte opatrní!
"Stejně bych tě nenechal samotného." Drcnul jsem do Atreje ramenem.
Chvíli jsme čekali, jestli si hlas na něco nevzpomene, ale když už mlčel, vydali jsme se hledat tu dvojitou břízu. Nemuseli jsme ani moc daleko. Otázkou je, jak daleko bude od mého domu...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Berenika Berenika | E-mail | Web | 29. prosince 2010 v 9:08 | Reagovat

Jsem zvědavá, co bude říkat Katie, až se před ní Atrej jen tak objeví XD Těším se na další, jsem ráda, že máš chuť psát. To mi připomíná, že já nekonečný příběh neviděla už... Pár let? Ach, jak to utíká...

2 lucrecia lucrecia | Web | 29. prosince 2010 v 9:53 | Reagovat

pěkná kapitola a moc zajímavě napsaní. Už se těším na další, takže doufám, že ti ta psaní nálada ještě dlouho vydrží

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 29. prosince 2010 v 11:55 | Reagovat

[1]: já se na něj bojim koukat, vždycky to ořvu :-D

[2]: tak to já taky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama