Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Ivory, soutěžní povídka "ze života"

22. října 2010 v 10:23 | sussanah |  povídky
Povídka do finále soutěže na blogu Sugumi - San. Podle toho, jak jsem si vedla v minulých kolech to vidím spíš na druhé místo, ale stejně jsem se sebou spokojená. Tahle soutěž mě donutila překonávat svou lenost a vymyslet pokaždé něco naprosto nového. Navíc jsem dodržela svou představu o tom, že všechny povídky spojím jednou postavou. A dokonce bych řekla, že všechny tři povídky by se daly spojit. Možná o tom ještě popřemýšlím a vytvořím z nich něco rozsáhlejšího! =)
Zatím můžete číst a popřípadě hlasovat (až tam bude anketa). Budu ráda, když mi taky napíšete, jak se vám povídka líbila!

Ivory se zády opíral o vzrostlý dub a pozoroval paprsky ranního slunce. Prodíraly se korunou stromu a zabodávaly se do kapek rosy na trávě.
Seděl tak od prvního náznaku rozbřesku. Teď už bylo slunce asi hodinu vzhůru. A on se pořád neměl k odchodu. Přitom ho čekala tak dlouhá cesta!
Mohlo za to tohle místo. Bylo na něm něco kouzelného. Smaragdový baldachýn okolních stromů a probouzející se slunce... I přes zavřená víčka bylo vidět to zelenkavé světlo. A vzduch byl prosycen dobrem.
Ivory ten pocit už znal. Jednou, když byl ještě malý chlapec, se ocitl na podobném místě v podobnou chvíli. Zavřel oči a začal vzpomínat.
Bylo mu asi deset, možná trochu víc, možná trochu míň. Nebylo proč to počítat přesně. Vydal se na dobrodružnou výpravu ze své vesnice a aby byla co nejdelší, odešel z domova ještě před úsvitem. Večer se totiž musel zase vrátit domů. Ne proto, že by se snad venku bál. Ale nechtěl, aby se bála jeho maminka. Myslel si, že není zdaleka tak statečná, jako on. Možná proto, že právě tohle mu vyprávěla, aby se vždycky večer vracel domů. A on se vracel. I když zrovna ten den se mu poprvé nechtělo.
Vyšel na kopec za vesnici a rozhodl se počkat na sluníčko. Posadil se k nejstaršímu stromu a opřel se o něj zády. Chodíval sem často, ale takhle brzo tu ještě nikdy nebyl. Okolní stromy ještě spaly. Stejně tak všechna zvířata. Bylo naprosto ticho.
Ivory skoro znovu usnul. Ale jakmile se první ranní paprsky dotkly koruny toho nejstaršího stromu, začalo se dít něco zvláštního. Vzduch zezelenal a prosytil se něčím, na co Ivory později vzpomínal jako na uklidňující vůni. V tu chvíli už nespal a ani na to nemyslel. Přesto se ale nehýbal, aby ten okamžik nepokazil. Ležel tam, v kořenech stromu a díval se. Z koruny se sneslo několik průsvitných postav a na trávníku pod stromem začaly tančit. Nemohlo být pochyb o tom, že to jsou víly. Ivory o nich slýchával povídačky a vždycky jim věřil. I když mu ostatní říkávali, že na nich žádná pravda už dávno není. A on se na tu pravdu teď díval!
A i když mu bylo teprve deset, do jedné té pravdy se zamiloval. Když se chtěl v kořenech překulit, aby lépe viděl, prasklo pod ním pár větviček. Víly znehybněly. Podívaly se jeho směrem a všechny zmizely. Tedy skoro všechny. Jedna tam zůstala. Buď byla moc vyděšená, nebo moc zvědavá.
Chvilku na sebe zírali. Víla se stále nehýbala, tak Ivory sebral veškerou svou odvahu a pomalu vstal. Ale abyste nemysleli, nebál se té maličké víly, bál se toho, že mu zmizí.
Když byl úplně napřímený, došlo mu, že ta víla není zase tak maličká. Byla skoro stejně vysoká, jako on. Menší byla asi o hlavu. Ale na vílu to byla stejně úctyhodná výška.
Ivory udělal pár krůčků jejím směrem. Víla se nepohnula. Ivory pokračoval v přibližování. Velmi pomalu. Slunce zatím stoupalo a stále na ně skrze korunu nejstaršího stromu vrhalo své zelené světlo.
Když už je dělilo jen pár kroků, Ivory zastavil a odhodlal se promluvit.
"Zdravím tě, já jsem Ivory. Syn hrnčíře ze zdejší vesnice." Lehce přitom naznačil pravou rukou směr, ze kterého před chvilkou přišel.
Víla se usmála.
"Vím kdo jsi, Ivory. Dlouho tě sleduju. A ještě dlouho budu. Jsem Savinien, dcera zdejší královny." Pozvedla ruce dlaněmi vzhůru. Jakoby tím gestem chtěla obsáhnout celou šíři přírody. Ivory se nedivil, i když by to bylo na místě. Vždycky měl na svých výpravách pocit, že není sám.
"Proč?"
"Protože jednou budeš mocný a přesto budeš potřebovat mou pomoc. Tak to stojí v proroctví." Pokrčila rameny.
"Vy máte proroctví o mě? Neměly by víly mít proroctví jen o vílách?"
"Naše světy jsou propojené, stejně tak naše osudy. Ivory, ty nás jednou zachráníš stejně tak, jako zachráníš lidi."
"Aha..." Hlesnul. Nikdy si nepředstavoval, že by byl válečníkem, nebo něčím podobným.
Víla k němu dotančila a položila mu ruku na hruď. U desetiletých dětí je to gesto vždycky spíš roztomilé, ale tentokrát to bylo vážné.
"Nesmíš se bát naplnit svůj osud." Zašeptala mu a pak ho lehce políbila na rty. Ivory zavřel oči. Bylo to jako záchvěv motýlích křídel. Ivorymu přeběhl mráz po zádech. Ale byl to takový ten mráz, který by si každý z nás rád ponechal o pár vteřin déle.
Když oči znovu otevřel, byl sám. A přitom nebyl.


To setkání změnilo směr, kterým se doposud ubíral jeho život. A dostalo ho až sem, pod ten velký starý dub. Vzpomínka byla u konce a Ivory otevřel oči. Pár centimetrů od jeho obličeje byl ještě jeden. Skoro průsvitný.
"Nepovaluj se tu, když máš práci jinde." Šibalský úsměv a třepetání motýlích křídel na rtech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nine (DH) Nine (DH) | Web | 11. prosince 2010 v 10:25 | Reagovat

Líbí se mi, jak používáš jednu postavu do různých příběhů :-) A opět i Savinien :-D :-)
Co mě ale naprosto vždycky ruší a rozčiluje, je ta pobíhající reklama :-D :-/

2 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 11. prosince 2010 v 11:01 | Reagovat

[1]: dala jsem si to za cíl v té soutěži a dobře jsem udělala =) Ivory je moje nejlepší postava! =)

3 Dragita Dragita | Web | 5. března 2011 v 20:59 | Reagovat

líbí se mi to, bude více Ivoryho příběhů? :-D

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 5. března 2011 v 21:14 | Reagovat

[3]: bude =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama