Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Knihobyrint 2.

11. září 2010 v 12:28 | sussanah |  povídky
Po dlouhé pauze pokračujeme =)



Když Savinien opustila Dveřníka, připadala si úplně ztracená. Ve vaku jí tížilo tajemství "ničeho" a dva litry vody vody.
"Martine, kam jsi mě to jen poslal..." Postěžovala si tiše a šla dál za nosem. Jak se vzdalovala od Dveřníkových dveří, okolí se měnilo. Zdálo se, že už brzo vyjde z labyrintu regálů. Ty se totiž postupně snižovaly a určitě už přes ně bude každou chvilku vidět.
Savinien postupovala stále steným principem. Když nevíš, jdi doprava. A stále se nestalo to, že by narazila na slepou uličku. Už jí to ale nepřipadalo divné. Začala tenhle "svět" prostě brát takový, jaký je. Naprosto nelogický.
Začalo se rozednívat. Nad regály se objevily první ranní paprsky slunce. Savinien jim nastavila tvář a na chvíli se zastavila.
"Možná je načase se zase zeptat knihy." Sedla si na zem. Tak, aby na ní svítilo. Regály už byly docela nízké.
"Tak kniho," promluvila k ní, když jí vytahovala. "Mám v labyrintu zůstat, nebo mám vyjít ven?"
Je jedno kde, důležité je jak.
"Bezva. Kdybys mi alespoň řekla, co hledám..."
Odpověď. Kniha už ani nečekala na její přímou otázku.
"Ale na co odpověď? Nikdo se mě přece na nic neptal. Nebo to není odpověď pro mě?" Uvažovala Savinien nahlas a doufala, že kniha bude i dál reagovat.
Odpověď pro Martina.
Savinien povytáhla obočí. Jeho jméno na ní působilo stejně, jako dotyk ohradníku. Savinien ještě zkusila na knihu mluvit, ale ta už mlčela. Snad po další chůzi znovu promluví.
Netrvalo dlouho a Savinien labyrint skutečně opustila. Řekla si, že bude lepší z něj vyjít, dokud to je možné.
Labyrint naprosto plynule přecházel v louku. A ta posléze v les.
Savinien vkročila na louku a rozhlédla se. Vlevo. Vpravo. Před ní. Všude viděla zelenou přírodu. Tráva jí sahala ke kotníkům a příjemně jí šimrala nad ponožkami. Blíže k lesu byla vyšší.
Ještě než se vydala k lesu, tak se otočila. Chtěla si zapamatovat umístění labyrintu, kdyby se do něj chtěla vrátit. Zapomněla, že tady svoje rozhodnutí nemůže vzít zpátky. Labyrint už tam nebyl. Na jeho místě byla louka. Nikde neviděla ani náznak toho, že tam kdy byl.
"Hups..."
Zhluboka se nadechla a otočila se zpět k lesu.
"Třeba mi něco nasypali do toho čaje a tohle celý se mi jenom zdá." Povzdychla si a vydala se k lesu. Cesta nebyla snadná. Po pár krocích si přestala vidět pod nohy a sem tam na něco bolestivě narazila, jak se snažila jít rychle. Nejprotivnější ale byla představa těch všech brouků, které cestou určitě nachytá. Neměla brouky zrovna v lásce a těch větších se skoro i bála.
Ještě než došla na kraj lesa, uslyšela slabý hlásek.
"Počkej na mě!" Nejdřív si myslela, že se jí to jenom zdálo a šla dál.
"Hej notak sakra počkej!" Hlásek se zdál udýchaný a uvěřitelnější než před chvilkou.
Savinien se zastavila a naslouchala. Krom šumění větru ve větvích neslyšela nic.
"Dobrý, mám tě." Hlásek si oddechnul.
"Kde jsi?" Savinien se zmateně rozhlížela kolem sebe.
"Tady dole."
"Kdopak jsi?" Savinien se usmála na malého tvorečka u své pravé nohy. Byl celý chlupatý. Černý. A jeho mrňavoučká očička zářila fialově. Kdyby nebyl tam maličký, asi by se ho bála. Ale takhle?
"No moc si nemysli, když budu chtít, tak se mě budeš pekelně bát." Tvoreček si dal ruce v bok a přimhouřil očička.
"Jak to víš?"
"Tajemství." Jeho hlásek byl pobavený.
Savinien si přidřepla na bobek, aby na tvorečka líp viděla.
"Tak mi řekni, kdopak jsi?"
"Jsem tu kvůli tobě. Sem totiž nikdo nemá co chodit. No ale ty tu jsi, takže se děje něco, o čem nám neřekli." Tvoreček se zamyslel. Poškrábal se na bradičce a pak za pravým uchem. Po chvilce i za levým.
Při tom drbání si něco mumlal a Savinien by se bývala vsadila, že v tom poznala Martinovo jméno. Ale ptát se nechtěla.

"No tak vidíš Olí. Je to ona!" Vítězství se z Martinova hlasu dalo doslova ždímat.
"Snad to není jen náhoda..." Olí byl stále stejně nedůvěřivý.

"Já jsem Savinien, jak se jmenuješ ty?" Zkusila po chvilce znovu promluvit na tvorečka, který se stále drbal za ušima.
"Já?" Podíval se na ní zmateně.
"Chrrrrrrrrrrrrrrrrruuuussssstaaasssssssssssssshhhhhhhhhhhhhh." Vyloudil ze sebe po chvilce usilovného přemýšlení.
"Nejsem si jistá, že to dokážu zopakovat. Co kdybych ti říkala Chrustík?" Podřep přestával být pohodlný. Savinien už cítila, jak se jí odkrvujou kolena.
"Chrustík. No. To by asi šlo." Usmál se tvoreček.
"Tak pojď. Do lesa vede jen jedna cesta. A taky se musíme stavit u studánky vědění."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucrecia lucrecia | Web | 12. září 2010 v 12:47 | Reagovat

Vážně skvělé. Docela jsem se u toho i pobavila

2 Nine (DH) Nine (DH) | Web | 11. prosince 2010 v 9:27 | Reagovat

Toť vše? To už nemá pokračování? Má, že jo?! :-D
Moc hezké, tohodle příběhu bych mohla číst desítky stran :-)
Trošilinku jsem v tom viděla Harryho Pottera (krámek, o který nikdo okem nezavidí - Děravý kotel; prázdná kniha - jako deník Toma Riddlea); film Flynn Carsen (obří knihkupectví)a Letopisy Narnie (průchod do jiného světa). Tak snad jsem tě tím třeba nijak neurazila ;-)

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 11. prosince 2010 v 9:35 | Reagovat

[2]: má to pokračování, právě pracuju na ilustraci Chrustíka =)
a děkuju :-D a neurazila, po pravdě mě to ani nenapadlo :-D

4 Nine (DH) Nine (DH) | Web | 11. prosince 2010 v 9:54 | Reagovat

[3]: A joooo! Vždyť to jsem tu četla, články o Chrustíkovi (nebo článek) :-)

5 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 11. prosince 2010 v 9:55 | Reagovat

[4]: no vidiš =) myslim, že se objevil v mém kecání =) teď budu mít víc času a hlavně jsem přišla na super způsob, jak sama sebe inspirovat, takže snad se mi podaří dodělat vše rozdělané =)

6 Nine (DH) Nine (DH) | Web | 11. prosince 2010 v 10:10 | Reagovat

[5]: Supér! :-) Teď, když jsem se konečně do těch povídek pustila, se na pokračování těším :-P :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama