Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Ivory - soutěžní povídka

21. září 2010 v 17:30 | sussanah |  povídky
Konečně si můžete přečíst slibovanou soutěžní povídku. Pokud se vám zalíbí, můžete pro ní hlasovat ZDE, ale budu radši, když si před hlasováním přečtete i ostatní soutěžní povídky.
(Vyslovujte "ajvory")



Paprsky odpoledního slunce se prodíraly korunami vysokých stromů. Bylo právě po bouřce. Takže když konečně dopadly na zem, blyštěly se v tisících kapkách vody. V tyto chvíle byl les nejkouzelnější. Tmavozelený nádech jako by prostupoval vše živé. Zvuky lesa. Tak ráda jsem je chodila poslouchat.
Jenže tentokrát ne. Už několik dní chodím do lesa poslouchat něco jiného. Hledám zvuky návratu.
Minulé jaro jsem se zamilovala do jednoho muže. Přišel do naší vesnice právě s takovou bouřkou, jaká právě byla. Byl tak tajemný! Hluboké oči, drsný hlas... Nikdo nevěděl, kdo to je. A přitom se zdálo, jako by on o nás věděl úplně všechno. Znal mé jméno. Věděl, že mám nejraději lesní jahody.
Jistě to byl kouzelník. Oblečený byl do kůže a kožešin. U pasu se mu houpala spousta roztodivných udělátek a taky jeden dlouhý nůž. Nechtěla jsem ani vědět, co všechno s ním zabil. V hloubi duše mi hlodal strach, abych nebyla další. To bych ale nikdy neřekla nahlas!
Největší radost jsem měla z toho, že jsem mu nebyla lhostejná. Alespoň jsem si to tak myslela, když mi dával kožený váček a líbal mě na rozloučenou.
Ve vesnici s námi žil jeden měsíční cyklus. No. Možná o pár dní déle. Ještě nejsem v pozorování měsíce tak pečlivá, jak bych měla být.
I tak ale vím, že už to bude jeden Celý Cyklus, co je pryč. Tak dlouho to nemělo být.
Je zase jaro. Je po bouřce. A Ivory stále nepřichází. Už mám o něj strach. Bývala bych šla s ním, ale zakázal mi to. Říkal, že to bude jeho poslední cesta a pak se vrátí. Vrátí se ke mě a bude mě milovat.
Věřila jsem mu. Jenže s postupujícím časem jsem se začínala bát, jestli to neslíbil v každé vesnici jedné dívce. A už se nikdy nevrátí. K žádné z nás...
Smutek mě přemáhal i v tak nádherném slunečném dni, jaký dnes byl. Ztěžka jsem dosedla na kmen čerstvě vyvráceného stromu a schovala jsem si hlavu do dlaní.
Bylo to víc, než bych mohla snést. Pomyšlení na to, že už Ivoryho nikdy neuvidím mě bolelo víc, než to, že bych mohla mít pravdu v tom druhém.
Najednou jsem uslyšela ten tolik očekávaný zvuk. Návrat!
Vyskočila jsem na kmen a hledala jeho původce. Srdce mi bušilo velmi rychle a tváře mi zčervenaly krví.
Když jsem uviděla vysokou postavu zahalenou do kožešin, srdce se mi na vteřinu zastavilo. Byl ke mě zády a něco vyprošťoval z hustého trnitého křoví, ze kterého vystoupil.
"Ivory..." Vydechla jsem. A pak už jsem radostí zakřičela. "Ivory!"
Seskočila jsem ze stromu, ale než jsem se k němu stačila rozeběhnout, otočil se.
Slzy se mi nahrnuly do očí. Nebyl to Ivory... Ale. Měl jeho plášť, tím jsem si byla jistá.
Sevřela jsem v dlani malý nůž, který mi dal Ivory, a šla jsem vstříc neznámému muži.
"Kde je Ivory?" Můj hlas zněl daleko přísněji, než jsem si myslela, že dovedu.
Muž se na mě zvědavě podíval. Vypadala jsem jistě směšně. Oproti němu jsem byla sotva poloviční. Oblečená převážně do lehkých látek. A s malou kudličkou výhružně nastavenou proti jeho krku. Né, že bych na něj bývala dosáhla.
"Nezabil jsem ho, ale chápu, že to tak vypadá." Mluvil klidně. Jakoby věděl, že mě tu najde. Že by...?
"Ivory potřebuje tvou pomoc."
"Ale, vždyť on je válečník a kouzelník a kdoví co ještě a potřebuje mě?" Byla jsem zmatená, jako ještě nikdy.
"Ano. Potřebuje tebe." Odmlčel se. Já schovala svůj nůž. Jednak proto, že by mi stejně nebyl nic platný. Ten muž byl dobře vyzbrojen. A druhak jsem se necítila v ohrožení.
"Musíš se se mnou hned teď vydat na cestu. Nemáme moc času."
"Dobře. Půjdu s tebou. Jen si doma vezmu pár věcí." Zamyšleně jsem se otočila na cestu domů.
"Na to není čas. Musíme jít hned." Jen to dořekl, položil mi ruku na rameno. V jeho dlani mi celé zmizelo.
"Ale já..."
Nestihla jsem to ani domyslet. Oba nás přehodil Ivoryho pláštěm a v tu chvíli mi zmizela zem pod nohama. Příšerně jsem se vyděsila a asi jsem i vykřikla. Muž mě ale držel pevně.
Když jsme se vrátili na zem, nepoznávala jsem to tam.
Les zmizel. A ani stopy po dešti nikde nebyly. Ocitli jsme se na rozlehlé travnaté louce. Byla to ta největší louka, jakou jsem kdy viděla. A i ten jediný pohled mi stačil na to, aby mi bylo jasné, že les je mi mnohem blíž. Necítila jsem se tu dobře.
"Kde je Ivory?" Zopakovala jsem svou otázku.
"Ivory má pořádnej průšvih. Celá tahle jeho pouť směřovala sem. Na tohle pusté a odlehlé místo." Zamyšleně se rozhlížel kolem. Napadlo mě, proč Ivory putoval, když mohl použít plášť.
"Nemohl. Plášť tě dokáže odnést jenom tam, kde už byl. Je to trochu nedomyšlené. Vlastně je to spíš na cesty zpět."
"Ty čteš myšlenky?"
"Ano. Stejně jako Ivory. To proto mě poslal pro tebe. Ivory o tobě ví víc, než ty sama."
Zamrazilo mi v zádech.
"Tak kde tedy je?"
"Tady všude." Pravou rukou pohladil horizont. "Tady všude."
"Ty ho musíš najít. Musíš poskládat jeho kousky a složit je zpět do původního stavu..."
Polkla jsem.
"A kolik jich tak může být?"
"Tisíc... Tisíc kousků a ani jeden nesmíš přehlédnout."
Posadil se na zem. Klekla jsem si vedle něj. V tom mě něco v trávě upoutalo. Natáhla jsem se a zvedla maličký kousek lesklého kovu.
"To vypadá... Jako jeho přeska." Hlesla jsem.
Muž pokýval hlavou a upřel oči na nebe před sebou.
"Čeká tě dlouhá noc..."
***
Probudila jsem se celá rozlámaná. Lampička sice svítila, ale za oknem už bylo dávno černo. Nohy jsem měla zmrzlé a ani zbytek těla na tom nebyl líp. Čaj, který byl horký, když jsem si sedla k práci, byl úplně ledový. S vypětím všech sil jsem se zvedla a dala hrnek ohřát do mikrovlnky. Mám minutu, než bude krásně horký. Opřela jsem se o linku a podívala se na svůj výtvor. Jedině v kuchyni mám tak velký stůl, aby se na něm dalo složit tisícovkové pucle.
Dívala jsem se do ošlehané tváře muže, kterou se mi zatím podařilo složit. Připadala mi tak známá! Zvonek na mikrovlnce mě vytrhnul z úvah o tom muži. Ivory. Věděla jsem, že je to on.
Muž z mých snů. Nebo se mi o něm zdá kvůli tomu pucleti? Nevím. Skládám ho po nocích už týden. A vím, že nebudu mít klid, dokud ho nesložím celé.
"Ty to dokážeš. Já ti věřím!"
Lekla jsem se. Ale zdaleka ne tolik, jako poprvé. Už jsem si na ten hlas zvykla. Byl to Ivory. I to jsem věděla tak jistě, jako to, že zítra v noci budu zase skládat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gilandhel Gilandhel | Web | 21. září 2010 v 18:51 | Reagovat

Nebylo to jen tak, povídka se mi opravdu líbila. ;-)

2 Nine (DH) Nine (DH) | Web | 11. prosince 2010 v 10:08 | Reagovat

Mi přijde, že se opakuji, ale jinak to nejde - moc hezké! :-) Dýchala na mě (slepá) zamilovanost, mystično, Irsko (asi tím čtením o Savinien de Cyr - Zilintan :-D). A hrozně se mi líbil obrat: Pravou rukou pohladil horizont.
:-)

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 11. prosince 2010 v 10:12 | Reagovat

[2]: o Ivorym chystám "ságu" snad bude stejně dobrá =)

4 Dragita Dragita | Web | 5. března 2011 v 20:41 | Reagovat

zajímavě podané, hlavně ten závěr mě mile překvapil, vrhnu se i na zbytek Ivoryho :-D  :-D

5 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 5. března 2011 v 21:12 | Reagovat

[4]: =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama