Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Fénis 12.

27. srpna 2010 v 19:10 | sussanah |  Fénis
Kraťoulinkaté pokračování =)





V poslední vteřině jsem se zarazila. Co moje oblečení? Minule jsem sice měla štěstí a nikdo mě neviděl, ale nevěděla jsem, jestli mě vidět můžou, nebo nemůžou. Jestli můžou, asi bych neměla mít rifle... Taky by mě třeba mohli chtít upálit. Tomu jsem se skoro zasmála, dokud mi nedošlo, že se to vlastně může klidně stát.
Naštěstí byla součástí prohlídky i šatna, která dodnes obsahovala pár kousků. Vyběhla jsem dvě patra a chvilku hledala ty správné dveře. Pak už to nebylo těžké. Oblékla jsem si ty naprosto nejchudší a nenenápadnější šaty, které tam byli. Tmavo hnědé s bílou košilí, docela hezké. Trochu teda smrděli, ale naštěstí to byla kvalitní látka, takže i po těch letech drželi. Ještě čepeček na hlavu, pásek s pytlíčkem a běžela jsem zpět. Ještě v běhu mě napadlo, že bych asi neměla mít ani brýle. Schovala jsem je teda do pytlíčku. Jo abyste si nemysleli, pod šatama jsem si nechala rifle. Bez kapes nacpanejch elektronikou fakt nikam nejdu.
Teď už jsem bez dalšího zaváhání hmátla po erbu.
Ten pocit byl stejný jako poprvé. Zatmění. Vratké nohy. Jenže já to už očekávala, takže jsem se na nich udržela.
Když to přešlo, pomalu jsem se otočila do místnosti. Jak se dalo očekávat, i tady byla noc.
"Luco!" Snažila jsem se šeptat i volat zároveň. Dost nepraktické. Nic jsem neviděla, ale nemohla jsem použít baterku. Začala jsem šmátrat po stěně, jestli tam není nějaká louče, nebo čím tenkrát svítili. Samozřejmě jsem si vzápětí začala nadávat, že mě to nenapadlo a nemám s sebou svíčku. Natož sirky! Přestala jsem teda hledat, když by mi to vlastně k ničemu nebylo a lehce po paměti jsem se vydala na průzkum. Dobré bylo, že hrad se od svého postavení do mé doby prakticky vůbec nezměnil.
"Luco..."
Začalo mi být úzko. Tak nějak jsem čekala, že ho najdu hned. Že prostě bude ležet pod erbem, třeba s naraženou hlavou, ale že tam bude... Jak dlouho jsem ho vlastně nechala čekat? Ani nevím... Snad ne moc dlouho. Myšlenka, která mě napadla vzápětí byla hned zahnána do nejzazšího koutu mysli. Na něco takového nesmím vůbec myslet!
"Doprdele vždyť já si nevzala ani nůž..." Zasténala jsem. Ani nevím, jak mě napadlo zrovna tohle. "Je tu někdo?" Ozvalo se z tmavého kouta chodby, do které jsem zrovna zahnula. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal, jak jsem se lekla. Zůstala jsem stát a snažila si v hlavě vybavit ten hlas. Byl to Luca?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sookie Sookie | Web | 27. srpna 2010 v 19:30 | Reagovat

Tak já bych chtěla opravit první díl povídky :) Napsala bys mi plsky email abych ti to poslala ??

2 luluprcek luluprcek | Web | 28. srpna 2010 v 8:54 | Reagovat

ahojik
hezkej bloikg
nechces spratelit?
kdyztak napis na blog
ahojik

3 lucrecia lucrecia | Web | 28. srpna 2010 v 15:54 | Reagovat

Tak to bylo skvělé pokračování, doufám že bude i takové to příští, teda až na ten konec, zas v tom nejlepším to přerušit. Si jako myslíš, že mám dvoje nervy abych tohle vydržela?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama