Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Fénis 11.

10. srpna 2010 v 22:40 | sussanah |  Fénis
Jak jsem slíbila i ve Francii jsem myslela na Lucu a něco jsem připsala.
Na Lucreciinu připomínku jsem trochu upravila, spíš upřesnila, předchozí díl a tímto jí děkuju za pozorné čtení =)
Bála jsem se, že už se do toho nedostanu, ale Luca je mi nějak docela dost sympatický a nechat ho někde bloudit se mi dvakrát nechce. Tato povídka tedy jistě bude mít svůj konec. Už kvůli Lucovi =) Enjoy!

"Luco!"
Jestli je tu další tajná chodba, tak se z toho zblázním.
Zavolala jsem na něj ještě jednou, ale neodpověděl. Když se prach usadil natolik, aby bylo něco vidět, všimla jsem si něčeho na zdi. Bylo mi to povědomé a trochu mě zamrazilo v zádech. Paola jsem pro jistotu už vůbec nepustila z ruky. Oba jsme tedy přistoupili blíž. Já zvědavě, Paolo dotaženě. Možná jsem na něj přenesla něco ze své obavy, protože byl tichý jako myška. Jak jsme se ke zdi blížila, zlé tušení se prohlubovalo. Byl tam. Stejný erb jako o patro výš. Tam Luca zmizel, byla jsem si tím naprosto jistá. Jenže co ta rána?
"Podívej, to je Lucův telefon!" Paolo mě volnou ručkou zatahal za rukáv.
"No tak to je teda vpr... průšvih..." Zarazila jsem se na poslední chvíli, ale stejně si myslím, že už taková slova dávno zná.
"Co se děje teto?"
"Luca má teď potíže, ale neboj, teta mu pomůže." Klekla jsem si k Paolovi a objala ho. Víc optimismu mi to sice nepřidalo, ale trochu mi to přece jen pomohlo.
"Jak?"
"To ještě nevím..."
Vstali jsme a vydali se domů. Lucův telefon mě tížil v kapse. Už z minula jsem měla takovou teorii, že tam se dostanu pomocí erbu a zpět pomocí něčeho moderního. Třeba foťáku. Nebo telefonu... A vzhledem k této teorii, která sice nebyla ozkoušená, ale lepší jsem neměla a tváří tvář faktu, že Luca s sebou nenosil nic jiného než ten telefon... Nedostane se zpět.
Domů jsme skoro doběhli. Naštěstí se zrovna blížila hodina odjezdu do kina. Rodinný večer se mi dneska velmi hodil.
Než jsem Paola předala, domluvili jsme se, že to nikomu nepovíme. No. Domluvili. Já ho prosila a on mě vydíral. Naštěstí velmi dětsky. Musela jsem slíbit, že Lucu přivedu zpět. A to jsem samozřejmě slíbila.
Netrpělivě jsem počkala, než se vydají na cestu. Zamávala jsem jim a hned jak zmizeli za zatáčkou jsem vyběhla do svého pokoje. Do kapes jsem si k Lucovu telefonu nacpala ještě svůj telefon, foťák a baterku. Do batohu flašku pití, lékárničku a balíček toustů, kterej měl bejt na zejtřejší výlet, ale na záchrannou akci se hodí líp.
K hradu jsem doběhla tak rychle, jako ještě nikdy.
Dostat se dovnitř byla trochu potíž, protože prohlídky už skončili. Naštěstí se tam v noci nezamyká a zeď je v jednom místě pěkně přelezitelná. Luca mi o tom zatím jen vyprávěl, ale popsal to místo tak dobře, že jsem ho bez problémů našla a použila.
Uvnitř jsem se opatrně rozhlédla, jestli jsem skutečně sama. Zatím to tak vypadalo. Doběhla jsem na místo, odkud zmizel Luca a bez dlouhého váhání jsem se natáhla k tomu erbu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucrecia lucrecia | Web | 20. srpna 2010 v 14:04 | Reagovat

a to by jsi ho tam jako chtěla nechat? ne ne, Luco pěkně se vrať

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama