Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Učitel 15.

8. května 2010 v 12:39 | sussanah |  Učitel
Ti pozornější z Vás si jistě všimli, že jsem udělala pro povídku Učitel vlastní rubriku. Nakonec, vždyť už tu máme patnáctou kapitolu! =) Jsem ráda, že mě čtete a ještě radši jsem za komentáře.
Tak čtěte a komentujte =) Jo a jedno upozornění, kdyby tam byla nějaká nelogická věc, tak mě nekamenujte. Jenom mi to naúište a já to opravím. Mám takové tušení, že tam je, ale nevidím to...

Dupal to Petr, nebo si jen nějaký student zapomněl cvičky? Nechá Honza naši hrdinku alespoň nadechnout, když to Petr nebude? Uvidíme...


Sice jsem o líbačce s Honzou nejednou snila, ale takhle jsem si to teda fakt nepředstavovala. Bejt přimáčknutá k ledové zdi namakaným týpkem není nic přijemného, pokud to neděláte dobrovolně. To kdyby to byl Petr, to by byla jiná!
Tyto úvahy mi naštěstí nebylo dopřáno dokončit. Dusot se k nám přiblížil neuvěřitelnou rychlostí. Neviděla jsem tím směrem a stále jsem nevěděla, jestli to je Petr, nebo není. Když jsem ale ucítila, jak Honza najednou ztuhnul a trhnul s sebou. Měla jsem jisto. Jakmile ho ze mě Petr strnul, začala jsem si otírat pusu. Sice nejsem nějak zvlášť háklivá, ale tohle se mi prostě nelíbilo.
Kluci se okamžitě začali válet po zemi a prát se. Když to tak vezmu, nikdy jsem nebyla svědkem pořádný rvačky. Nikdy se o mě kluci neprali. A teď tu mám oboje najednou. Petr s Honzou byli v jednom chumlu a ani jsem je skoro nedokázala rozeznat. Ne, to je kec, kterej se jen tak říká. Moc dobře jsem věděla, kterej je kterej. I když rudý vzteky byli oba. Stála jsem nad nimi a nevěděla, co mám dělat. V tašce jsem sice měla pepřák, ale takhle bych zasáhla oba. No a to se mi z pochopitelných důvodů nechtělo. Jenže jsem něco dělat musela. Po několika tíživých vteřinách mě nenapadlo nic lepšího, než skočit na horního rváče. Když jsem se k tomu odhodlala, byl to Petr. Když jsem skočila, byl to Honza. Takže to nakonec nevypadalo tak, že chci Petra uklidnit, ale že mu chci pomoct. To bylo pro mě lepší. Abych na sebe upozornila, spustila jsem nejlepší řev, jakej jsem dokázala. Kdyby se někdo díval, asi by se docela pobavil. Můj jekot zabral, jak jsem plánovala, ale ne dost rychle. Než se od sebe odlepili, dostala jsem něčím loktem ránu do oka...
Když si toho Petr všimnul, okamžitě odstrčil Honzu stranou a začal mě kontrolovat. Honza se posadil asi dva metry od nás a rukávem si otíral rozražený ret. Ještě měl tu drzost, že na mě mrknul. Kdyby tu nebyl Petr, pustila bych se do něj znova. Teda. Kdyby tu nebyl Petr, kdoví, jak by to dopadlo.
Tu ránu naštěstí nechytilo přímo oko, ale ta kost vedle. Přesně nevím, jak se jmenuje. Asi očnicový oblouk. No to ale odbíhám.
Petr taky nebyl bez zranění. Měl utrženej rukáv na tričku a krvácelo mu obočí. To mě taky, jak jsem zjistila, když mě začal ošetřovat. Teď by to pro náhodného pozorovatele bylo určitě vtipnější. Tři krvácející a naštvaní lidé, tu sedí na třech metrech čtverečních a vztekle se po sobě koukají. Ticho rozseknul Petr.
"Jestli se jí ještě někdy dotkneš, zabiju tě." Nekřičel. Byl jen nebezpečně důrazný.
Honza něco zamumlal, asi jako souhlas.
"Fajn." Pomohl mi vstát.
"Dnešní hodinu trochu zkrátím a pak pojedeme do nemocnice." To už mluvil jenom ke mě.
"Ale já jsem v pohodě. Jenom se trochu umeju." Usmála jsem se a ucítila jsem železitou chuť krve. Asi mi to dost krvácí. Taky jsem cítila, jak mě pálí koleno. Asi jsem si ho při tom skoku narazila. Ale nechtělo se mi přiznat slabost.
"Uvidíme se doma, kámo!" Zavolal Honza. Otočili jsme se na něj a zjistili jsme, že si vesele vykračuje pryč. Petr měl škubnutí se za ním rozběhnout, cítila jsem to.
"Nech ho jít." Zašeptala jsem a přitiskla se k němu. Asi jako štěně, když se tulí. Ruce jsem měla na jeho hrudníku a tiskla jsem se. Položila jsem si čelo na jeho rameno a zavřela oči. Začal mě hladit po zádech. V tu chvíli jsem byla asi nejšťastnější člověk.
Pak mě odvedl do tělocvičny a z tašky vytáhnul lékárničku. Pálilo to jako čert, když mi ošetřoval to obočí. Ani se nechci vidět. Zvlášť ne zítra, jistě to chytí velmi pěknou barvu. Když jsem byla ošetřená, pustila jsem se do něj. Museli jsme se smát tomu, že máme stejný zranění. Jen stranově rozdílný. Rozhodla jsem se přiznat i to koleno. Ukázalo se, že je jenom naražený. Dostala jsem nějakej smradu gelík a odporoučela se do šatny. Shodli jsme se na tom, že ostatní nás takhle nemusí vidět.
V šatně jsem si ještě pobrečela. Jednak jsem se fakt vyděsila a druhak mě to všechno bolelo. Natřela jsem si to koleno a převlékla se. Mezitím přišly i ostatní. Vesele se bavily a mě se tam vůbec nechtělo zůstávat. Jenže možnost, že Honza stojí někde venku, mě donutila své rozhodnutí změnit a zůstat. Ostatní odběhly a já odkulhala do tělocvičny. Dnešní hodina bude dlouhá...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucrecia lucrecia | Web | 8. května 2010 v 16:02 | Reagovat

tak to jo, no ale musím přiznat že ten honza je zatraceně sexy..no ale já jsem vždycky byla na ty špatny kluky takže to neber nijak vážně

2 Dragita Dragita | Web | 17. ledna 2011 v 11:11 | Reagovat

dobrý, vždycky musí být v příběhu nějakej špatnej :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama