Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Povídkář 1.

23. května 2010 v 13:50 | sussanah |  povídky
Nová povídka =)



Ten den začal, jako všechny předchozí. Ráno se mi nechtělo z postele. Nenávistně jsem zacvakla budík a pak skoro nic nestihla. Snídala jsem až cestou na autobus. A místo teplého čaje, kterým jsem se ráno spálila, jsem snídani zapíjela studenou minerálkou z flašky. Nic moc, to se musí nechat. Ale kupodivu jsem nemusela dobíhat, bus měl trochu zpoždění. To mi hrálo do karet. Spokojeně jsem se usmála a dožvejkala snídani. I když, něco divného tu přece jen bylo. Na zastávce se mnou obvykle bývá skoro patnáct lidí. Jenže tentokrát jsem tam stála sama. Divné... Už jsem skoro začala tahat mobil, abych se podívala, jestli náhodou není státní svátek, nebo tak něco. Ale přišel jeden mladík. Tak jsem si řekla, že aspoň nebudu za blbce sama.
"Ahoj, nevíš, proč je tu dnes tak málo lidí?"
Oslovila jsem ho v naději, že mi třeba potvrdí mou teorii státního svátku a já se budu moct vrátit do postele.
"Povídkář má málo nápadů. Asi změní koncept." Řekl ustaraně. Ošil se pravou rukou si objal hruď. Povytáhla jsem nechápavě obočí.
"Státní svátek?" Zkusila jsem to naivně. Teď se nechápavě podíval on.
"Říkám, že Povídkář má málo nápadů, copak mi nerozumíš?"
"Rozumím, ale nemám ani za mák tušení, o čem to mluvíš." Snažila jsem se zůstat klidná, už jsem párkrát slyšela o setkání s blázny. Mohl by být nebezpečný. Což by byla škoda, protože to byl docela typan a dala bych si říct.
"Ty-to-fakt-nevíš?" Zeptal se s důrazem na každé slovo. O krok jsem ustoupila. Změřila jsem si ho pohledem a usoudila, že bude lepší se otočit a počkat na autobus.
"On ale dneska nepojede." Řekl ten kluk.
"A proč by jako neměl jet?" Neotočila jsem se.
"Povídkář ..."
Nestihl větu dokončit, to slovo na mě zapůsobilo jako červená na bejka.
"Jdi už k šípku s tim Povídkářem, kdo to sakra je a proč by zdržoval můj autobus?!" Rozkřičela jsem se na něj. Kluk se vyděsil, přiskočil ke mě a přikryl mi pusu rukou. Odstrčila jsem ho, ale on se mě pořád snažil uklidnit.
"Nesmíš křičet, prosím."
Dobře, přestala jsem teda křičet a vztekle jsem ho pozorovala.
"Vysvětluj."
"No, jestliže o něm nevíš, může to znamenat jedině to, že až do této chvíle byl s tebou spokojený. Jenže sem poslal mě. To tedy znamená dvě věci. Nebyl spokojený se mnou, a s tebou chtěl pohnout."
Nechápala jsem ho a začala jsem se vracet k teorii blázen.
"Jak jako spokojený? Jak pohnout?"
"Nechceš kafe? Dneska do práce fakt nemusíš."
Takže přece jenom je státní svátek.
"Fajn, ale platíš."
"Fajn. Jdeme."
Čapnul mě za ruku a táhnul přes ulici. Rozhlídla jsem se, jestli nás něco neporazí, ale porazilo mě to, že tam nikdo nebyl. Žádná auta. Žádní lidé. Jenom ten blázen, co mě tahá za ruku.
Dotáhl mě do mé oblíbené kavárničky. Vzala jsem za kliku, ale bylo zamčeno.
"Sakra, asi budeme muset jít jinam."
"To nebude třeba." Otočila jsem se na něj. Zrovna se rovnal, asi se pro něco sehnul. Pro kočičí hlavu. Snad neudělá to, co mě napadlo. Sakra! On to udělal...
"Opravdu jsi musel ty dveře rozbíjet?"
"Neboj, v tomhle stavu na to stejně nikdo nepřijde."
Prostrčil ruku dírou ve skle a odemknul dveře. Měl docela kliku, že tam bylo takovéto udělátko na odemykání a zaměstnanci odcházejí zadem. Vím to, dělala jsem tu.
Vešli jsme dovnitř a on zase zamknul. Nechápu proč, když je stejně rozbité sklo, ale nekomentovala jsem to.
Sundal mi barovou stoličku a naznačil, ať si sednu. Sám pak šel za bar a začal vařit vodu.
"Co si dáš?"
"Asi latté."
Hrabala jsem se v tašce a když jsem konečně našla lůj, několikrát jsem si přejela rty. Uklidňuje mě to.
"Píšeš někdy povídky?" Zeptal se najednou.
"No, někdy jo. Proč?"
"A mají všechny konec?"
"Ne, někdy mi to přestane jít. Proč?"
"Protože proto jsem teď tady."
"A jak to jako myslíš?" Ten kluk je fakt blázen. Co s tím mají společného moje povídky?
Voda se dovařila. Zalil připravené hrnky a postavil je na bar. Pak ho obešel a sundal si židličku vedle mě. Posadil se a začal si míchat kafe. Pozorovala jsem ho a čekala, co zase plácne za magořinu.
"Víš, všechny povídky. Všechno, co ty napíšeš. To všechno se stane."
"Jak to jako myslíš?" Ani jsem to vlastně nechtěla vědět. Stejně se každou chvíli musím probudit.
"Jak to říkám."
"Dokud mi to pořádně nevysvětlíš, neřeknu už ani slovo." Nakvašeně jsem si založila ruce na prsou a demonstrativně nafoukla pusu.
"Fajn, řeknu ti všechno, ale odpovíš mi ještě na jednu otázku, jo?" Kývla jsem na souhlas a vyfoukla pusu.
"Jak se jmenuješ?"
"Dee Dee Char."
Povytáhl obočí a tvářil se uspokojeně. Já se tvářila vyčkávavě.
"Zkoušela jsi někdy zjistit, co tvoje jméno znamená?"
"Ne..." Znejistěla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucrecia lucrecia | Web | 23. května 2010 v 19:21 | Reagovat

no tohle, tak to mě vážně dostalo, překvapilo a navnadilo na další kapitolu..vážně hodně zajímavé a zatím ještě naprosto nepředvídatelné co se z toho vyklube..takže se už nemůžu dočkat další kapitoly

2 Ereandil Ereandil | E-mail | 1. března 2011 v 7:17 | Reagovat

Inspirace Stranger than fiction?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama