Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Fénis 3.

30. května 2010 v 0:44 | sussanah |  Fénis
Ty tři měsíce uběhly jako voda. Celou tu dobu jsem poctivě chodila na lekce italštiny a musim říct, že mi to docela šlo. Vlastně lektor mi na konci kurzu řekl, že mám na to talent. Buď mě chtěl sbalit, nebo jsem fakt dobrá! Taky jsem si dopisovala s rodinou, do které pojedu. Po pár lekcích už jsem ani nepotřebovala kamaráda. Teda, slovník si povezu i s sebou, takže je snad jasné, že bez něj ještě souvislou větu nenapíšu. Mluvit je totiž o dost snadnější.

No, ale prostě tři měsíce jsou v čudu a já už si balím kufry. Mám smlouvu na půl roku a slíbené volné víkendy. Mám naprosto jasnou představu, jak je budu trávit. I když ten kopec mě teda dvakrát neláká...
Když jsem si dobalila poslední drobnosti, odvezl mě taťka na nádraží. Jedu autobusem. Je to sice delší čas na cestě, ale do letadla prostě nesednu. A navíc bych stejně musela jet z Říma a bloudit v Itálii není můj sen. Autobus mě doveze pěkně až pod Fénis. Navíc jsem si buržoustsky zaplatila dvě místenky vedle sebe, takže se i pěkně vyspinkám.
Ještě jsem si pro jistotu skočila na záchod. Asi tak po desátý. A pak už jsem jen zamávala z okýnka na rozloučenou. Měla jsem trochu výčitky, že nechávám tátu samotnýho, ale říkala jsem si, že bych mu mohla objednat nějaký zvířátko. Mám dost kamarádek z vesnice a ty mi každou chvíli vyprávějí, jak jim kočka přinesla koťata. Ještě to zvážím.
Cesta netrvala dlouho. Pokud dobře počítám, bylo to čtrnáct hodin. Na dvojsedačce jsem se i docela dobře vyspala, tak jsem si dovezla jen namožený rameno. Když jsme překročili Italský hranice, vytáhla jsem si slovník, abych si zopákla pár vítacích frází. Přečetla jsem dvě, když se mi zase začalo dělat špatně a radši jsem ho skovala.
Pak mi zase klimbla hlava a vzbudila mě až stevardka. Naštěstí měla v popisu práce hlídat cílový stanice a kontrolovat, jestli na nich lidi skutečně vystoupili. Takže jsem po chvilce zmateného rozkoukávání se stanula pod svým Fénisem. Vedle mě dva nafutrované kufry a přes zdravé rameno nacpaná kabelka. Ta už toho chudák asi moc nevydrží. Možná bych si jeden víkend mohla udělat nakupovací. Napadlo mě, že kromě kabelky by se možná hodil i lepší foťák, ale byl to jen záblesk a zmizel s typicky italským klaksonem, kterej mi málem přivodil smrt.
Otočila jsem se a z auta bez střechy na mě mávala "moje" rodina. Poznala jsem se z fotek a oni mě asi taky. Nebo to možná bylo tím, že věděli, kdy přijedu a navíc tu se mnou nikdo nevystoupil. Zamávala jsem jim. Letmo jsem se otočila na Fénis. "Čekej na mě." Zašeptala jsem mu a začala vléct kufry k autu.
Můj nový šéf zřejmě nabral dojem, že nejsem fyzicky zrovna na výši a vyskočil z auta, aby mi pomohl. Šéfová se smála, ale naštěstí přátelsky. Páčkou otevřela kufr a čekala, až to tam narveme. Když se nám to podařilo a já ji šla pozdravit, všimla jsem si, že je zase těhotná. Proto asi potřebují pomoct, aby mohla odpočívat. No, já teda děti nechci... Jo, málem jsem zapomněla, on je Federico a ona Silvia.
Jeli jsme asi pět minut, když Fede zaparkoval. Před naprosto luxusním domkem. Dvě patra, sedlová střecha, zahrádka, terasa, vzadu slyším šplouchat vodu, ono to snad má i bazén! Oba se zasmáli, asi jsem zapomněla zavřít pusu. Zkontrolovala jsem to a trochu se zastyděla, fakt byla dokořán. Pochválila jsem jim dům a čekala jsem, že řeknou něco jako: " A to jsi ještě nebyla uvnitř." Ale oni jen poděkovali a řekli, že mám pokoj na půdě a terasku na druhou stranu domu. Srdce mi poskočilo radostí. Neuvěříte totiž, na co budu mít výhled. Nojo. Přesně tak. Je to skoro neuvěřitelný, jak moc mi to všechno vychází.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucrecia lucrecia | Web | 30. května 2010 v 14:22 | Reagovat

ta má teda život

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama