Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Elvis...

15. května 2010 v 12:56 | sussanah |  povídky
Jednou jsem v programu do kina uviděla Elvisovu tvář. V tem moment mi bylo jasné, že ten film musim vidět. Stůj co stůj. I kdyby to byla dopolední projekce a já si musela sehnat omluvenku do školy. Pro Elvise cokoli! Bylo to večer a byl pátek. Šla jsem s tehdejším přítelem. Pravděpodobně se dost nudil, ale já jsem byla nadšená. Šťastná. Zamilovaná.
To bylo před několika lety. Víc než pěti lety. Od té doby jsem se film snažila sehnat. A teď se mi to podařilo! Mám ho dokonce s nějakými bonusy! Osobně jsem pro něj jela do Prahy a domů ho vezla jako nejvzácnější relikvii. Doma jsem ale byla tak urvaná, že jsem šla rovnou spát. Nestihla jsem se na něj podívat, ale nadšeně jsem si ho položila na noční stolek, abych ho měla blízko. Jsem trochu blázen, ale usnula jsem velmi rychle a spokojeně.

Probudila jsem se zimou. Třásla jsem se po celém těle a do očí mě píchalo odpolední slunce. Ne že by bylo tak ostré, ale když někdo spí, tak slunce není to pravé. Přikryla jsem si obličej rukou a chtěla se převalit a zabalit do deky. Jenže postel se zdála nějaká dost tvrdá a studená a deka nebyla! Zmateně jsem otevřela oči. A nevěřila jsem jim. Ležela jsem na zemi. Nemotorně jsem se postavila. Kupodivu jsem nebyla v pyžamu, ale v normálním oblečení. Tedy rifle a svetřík. I když bych se vsadila o cokoliv, že jsem se večer do pyžama převlékla a co víc, že jsem šla spát do postele. Připadala jsem si jako magor. Jako MááGoor. Rozhlížela jsem se kolem sebe a clonila si oči před sluncem. Byla jsem mezi normálně vysokými budovami, ale prakticky bez oken. A všechno v dohledu bylo šedivé. Po chvilce jsem si všimla, že na jedné z budov je obrovský transparent. Byla jsem mu ale v zádech, tak mi chvilku trvalo, než jsem rozluštila nápis na něm. Vykulila jsem oči. Bylo tam: "ELVIS! Today last show." Překvapilo mě, že mi nedělá sebemenší problémy tomu rozumět, přestože s anglinou jsem vždycky vedla urputné boje. Došla jsem k závěru, že spím a že se nejspíš brzo probudím. Než se tak stane, zkusím někam dojít.
Namířila jsem si to k tomu obřímu nápisu, ale pořád jsem byla mezi budovami. Asi to budou nějaká natáčení studia, nebo tak něco. Šoupala jsem nohama a kopala do kamínků, pak jsem se pro jeden kulatější sklonila a strčila si ho do kapsy. Dělám to tak. I když ve snu jsem to udělala poprvé. Hrozně mě bavilo, že vím, že je to sen a že si můžu dělat, co sama chci. Myslím, že jsem někde slyšela, že se tomu říká lucidní snění, ale nejsem si jistá. Každopádně jsem byla spokojená. Slunce už mě v očích nedráždilo, zato pěkně hřálo. Prostě jsem se procházela. Za jedním rohem jsem narazila na auto. V autech se nevyznám, ale že je staré, by poznal každý. Trochu mě to zarazilo, ale jedna výhoda se starým autům musí nechat - velká zpětná zrcátka. Nakrčila jsem se k zrcátku u řidiče a podívala se, jak vypadám. Docela to šlo. Jen jsem si prsty trochu urovnala vlasy.
Nikde jsem nic neslyšela, jako bych tu byla sama. Trochu mě to čílilo, říkala jsem si, že když už je tam ten všeříkající transparent, mohla bych se aspoň podívat na živák. I když jen napůl. Ale to by mi zase tolik nevadilo. Vzpomínka by byla stejná. Zasnila jsem se a moc jsem si přála ho vidět. Ale to strašidelné ticho asi znamená, že tu prostě nikdo kromě mě není. Vyhrnula jsem si rukávy.
Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Právě v tu chvíli jsem se rozhodla, že tak půjdu, dokud mi něco neskočí do cesty. Třeba ten šedivej barák tak dvacet metrů přede mnou. No co, je to sen.
Ještě jsem rozpřáhla ruce a musela jsem se smát. Přece jen jsem blázen.
Pak se ale stalo něco, co jsem ani ve snu nečekala! To je teda přirovnání, co? Ale abych vás nenapínala, do něčeho jsem vrazila a to podstatně dřív, než jsem čekala. Vlastně spíš do někoho. měla jsem pořád zavřené oči, ale dotyčného jsem objímala. Jak jsem měla rozpřažené ruce, tak jsem je v reflexu leknutí prostě přitáhla k tělu. A s nimi i dotyčného. Že to je chlap jsem usoudila z vůně a z hrudníku. Dodala jsem si odvahy a otevřela oči. Hned nato jsem je vykulila. Pokoušel se o mě infarkt. Právě jsem objímala Elvise! On se mému výrazu smál. Když viděl, že jsem to neudělala schválně a že jsem spíš vyděšená, taky mě objal. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Jak ho pořád poslouchám. Jak mám skoro všechny jeho cédéčka, kdyby teda věděl, co to je. Jak se mi děsně líbí...
Změnila jsem výraz z vyděšeného na spokojený. Elvis se usmíval celou dobu. Překvapilo mě, že kromě jednoho chlápka s sebou nemá žádnou ochranku, která už by mě formovala do hranatý koule. Nebo kulatý krychle.
"Moc ti fandím." Vypravila jsem ze sebe. Elvis si jednou rukou stáhnul šátek, co měl kolem krku a velmi elegantně ho omotal mě. Jeho vůně byla omamující. Pak se usmál a potichu řekl.
"Bez fanynek bych nebyl."
A políbil mě. Byla jsem v sedmém nebi.
Po chvíli se mi podlomila kolena a já cítila, jak padám. Škubla jsem s sebou a otevřela oči. Oslnila mě tma. Už zase jsem nevěděla, kde jsem. Ale jen vteřinku. U nohou se mi zavrtěl pes. Byla jsem doma, ve své posteli. Na hrudník mi dosedla depka. Skoro mě i donutila brečet. Přitáhla jsem si kolena k bradě a objala je. Čučela jsem do tmy a pejsek spokojeně spinkal. Záviděla jsem mu. chytla jsem se za krk a v tu chvíli se mi na vteřinku zastavilo srdce. Šátek! Natáhla jsem se k noční lampičce a cvakla vypínačem. A opravdu jsem v třesoucí se ruce držela hedvábný šátek, o kterém se mi před chvilkou zdálo. Padla jsem na záda a nevěřila jsem, že už jsem opravdu vzhůru. Omotala jsem si šátek kolem ruky a spokojeně se zachumlala do peřiny.
A to jsem ještě netušila, že ráno najdu v riflích ten kulatější kamínek...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna PaťušQá :) Slečna PaťušQá :) | Web | 15. května 2010 v 13:07 | Reagovat

:-)  :-)

2 lucrecia lucrecia | Web | 15. května 2010 v 18:21 | Reagovat

to bylo krásné a ta písnička se ktomu perfektně hodila..mě se elvis taky děsně líbí, nechápu jak tak stary písničky mohou dostávat lidi do kolen i po tolika letech

3 Nine (DH) Nine (DH) | Web | 18. listopadu 2010 v 19:11 | Reagovat

To bylo hezký! :-)
Mám ráda, když si mohu sny organizovat a přála bych si, aby jeden dopadl stejně, jako v téhle povídce - aby byl skutečný :-)

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 18. listopadu 2010 v 21:25 | Reagovat

[3]: děkuju =) taky bych si to přála =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama