Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Petr, Liščí noha - 2.

16. ledna 2010 v 21:17 | sussanah |  povídky
Kapitolky téhle povídky jsou trochu kratší, než u mě bývá zvykem. Ale je to tím, že ji mám v hlavě už moc dlouho. A pořád nejsem spokojená s tím, jak to ze mě nechce ven...! Doufám, že to donutím vylézt, když na tom budu usilovně a soustavně pracovat =) Budu ráda za konstruktivní komentáře.
PS: upravila jsem i první kapitolu, protože se mi moc nepozdávala, tak si ji kdyžtak ještě jednou přelétněte ;)




Všechno bylo stejné. Les. Paprsky slunce deroucí se skrz stromy. Pyl poletující v nehybném vzduchu. Až to bylo skoro strašidelné. I když jsem s tím tak nějak počítala, stejně mě překvapilo, když jsem došla na louku. Pohled byl tentokrát jiný. Louka byla neutěšeně prázdná, jen na vršku kopce byla tráva vyšší. Jakoby něco skrývala. A taky z lesa nikdo nevyšel, i když už jsem byla až za půlkou louky.
Jak jsem se blížila k vrcholu, začala jsem zpomalovat. Nějak jsem dostala strach, co bych tam mohla najít. Co když tam nebude nic, než staré kameny a plevel? Nohy mi podivně ztěžkly.
Zastavila jsem se a posadila se do trávy. Dívala jsem se na místo, kde už nic nestojí, a vracela jsem se do svého snu. Ale ani po několika minutách soutředění se mi to nepodařilo tak, abych s tím byla spokojená. Mou pozornost pořád odváděl ten někdo, kdo byl (respektive nebyl) na té louce. Petr. Dočetla jsem se sice, že se sem nikdy nevrátil, ale co když to bylo celé jinak?
Zaobírala jsem se úvahami, jestli ho nechal Bedřich zabít, když se dozvěděl, že se vrací. Nebo jestli to byla vážně jenom nějaká hloupá nehoda daleko odsud.
Začalo se ochlazovat. Bylo to zvláštní, včera touhle dobou bylo rozhodně ještě teplo. Ale mohlo to být tím, že jsem sama a že je mi smutno po Petrovi. Po někom, koho ani neznám a kdo žil stovky let přede mnou. Začínám bláznit. Navíc se právě slunce schovalo za mraky. Vyděsilo mě, že bych tu mohla zatmít, tak jsem se radši zvedla a otočila se na zpáteční cestu. Když jsem míjela místo, kde se ve snu pokaždé objevil Petr, raději jsem si urputně hleděla pod nohy. To abych se zbytečně nevystavovala tomu prázdnému pohledu, kdyby tam nebyl. Nebo srdeční zástavě, kdyby tam byl. Z podivného prázdna jsem se rozeběhla, abych byla co nejrychleji v hotelu.
Cesta naštěstí nebyla nijak zrádná. Byla prakticky rovná a teď se svažovala. Byla jsem v pokoji rychleji, než bych čekala. Skočila jsem do postele. Taktak jsem se stihla zout. A přikryla se až po bradu. Stočila jsem se do klubíčka a zase začala myslet na Petra. Usnula jsem, ani jsem si nevstala vyčistit zuby.
***
Byla jsem zase na té louce. A byl tam i Petr, i hrad. Vykročila jsem k němu. Zamával mi a čekal, až k němu dojdu. Byla jsem šťastná. Pak se ale zamračil a něco si pro sebe zlobně zašeptal a začal mizet. S ním i všechno ostatní. Nechápala jsem to, ale netrvalo to dlouho a pochopila jsem. Mobil. Musela jsem se začít probouzet.
Naštvaně jsem zvedla sluchátko.
"Ano...?"
"Ježiš promiň, já tě budim, žejo?"
Kolegyně z práce, to mě mohlo napadnout, že zase něco neví. Je sice nová, ale kde máme sešívačku už by mohla vědět.
"To je dobrý, co potřebuješ?"
"Volali z centrály, že prý jsme neposlali objednávku, tak se chci zeptat, jak to je. A taky jsem chtěla vědět, jak se máš."
Byla tak upřímná a milá, že jsem se na ní nemohla ani dlouho zlobit. Navíc byla od pohledu zranitelná a spíš na ochraňování, než na cokoliv jiného. Posadila jsem se, abych si trochu pročistila hlavu. Objednávka?
"Určitě jsem jí posílala. Koukni do odeslané pošty a když ji tam nenajdeš, tak bude v těch červenejch deskách u počítače, jak jsou nadepsaný objednávky. Je v posledních deskách, tak ji opiš a pošli jim to znova. Magorům, beztak to někde ztratili oni."
"Dobře, dobře, to zvládnu."
Slyšela jsem, jak přechází po kanceláři a hrabe se v papírech. Pak si oddychla a něco s bouchnutím přistálo na stole. Doufala jsem, že červené desky.
"Mám ji!" Vítězství v jejím hlase bylo hmatatelné.
"A jak se teda máš?"
"Jsem tu teprve dva dny. Ale je tu nádherně. Počasí super. Okolí super. A jsem prakticky jediný host, takže pěkný klídek na čtení."
"Ale kušuj! Jela jsi se seznámit s chlapama, tak ty knížky zahoď a vyjeď si do města."
Zasmály jsme se a rozloučily. Byla opravdu milá, ale stejně jsem doufala, že už mě nebude budit.
***
Jenže pak jsem si uvědomila, že to vlastně nebyla její chyba. Obvykle nechodím spát před oběděm. Koukla jsem na hodinky a s potěšením jsem zjistila, že ještě dvacet minut budou vydávat obědy. Vstala jsem, opláchla si obličej a šla se najíst. Doufala jsem, že se tak zbavím toho podivného pocitu, který mám od probuzení.

***************
2. - tento
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama