Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Ostrov v ráji - 12. Rozhodování

21. ledna 2010 v 0:49 | sussanah |  Ostrov v ráji
Minule to bylo krátké. Dnes to bude delší. Krapet =)
Vím, že zveřejňovat články v jednu v noci není zrovna lukraitvní, ale to je jedno. Šup s tim do světa!


"Abych pravdu řekla, čekala jsem spíš, že mi dáš košem." Políbila jsem ho na nos. Usmála jsem se a začala se pomalu zvedat. Nick mě ale stáhnul zpátky do peřin. Zasmáli jsme se, ale mě ve skutečnosti moc do smíchu nebylo. Na jednu stranu jsem byla nadšená z jeho nabídky. Nebo prosby. Nebo jak bych měla nazvat ten jeho šílenej nápad, kterej před chvílí vypustil z pusy. No jasně, že jsem tu s ním chtěla zůstat. Toužila jsem po tom od prvního pohledu do těch jeho proklatě hlubokejch modrejch očí, ale copak můžu?
I když... Proč bych nemohla, nakonec, chtěla jsem přece jinou práci. A být detektiv je jiná práce. Nabízí mi i bydlení. Ale hlavně mi nabízí sebe! Měla jsem chuť se s ním znovu pomilovat. Je výborné, že jako detektiv nemusí chodit do práce v přesně stanovenou dobu. Prostě si dá na dveře lísteček "V nutných případech volejte toto číslo: 7752 3849 3756" a má vystaráno.
"A jak mi odpovíš?" Na chvilku se vymanil s mého objetí. Podíval se mi do očí a bylo vidět, že má z mé odpovědi strach. Jak je možné, že se dokážeme navzájem tak děsit?
"Musím si spoustu věcí promyslet zlato." Řekla jsem, abych se vyhnula přímé odpovědi, že ještě fakt nevím, že sice moc chci, ale život mám jinde. Sice ne tak daleko, aby se nedal přesunout. Ale pořád jinde.
"Dobře, ale netrap mě dlouho, ano?"
"Neboj." Usmála jsem se a znovu ho políbila. Kdyby mu v tu chvíli nezazvonil telefon... Sakra...
"Haló? - Ano, u telefonu. - Dobře, hned tam budu." A zavěsil.
"Copak?" Zeptala jsem se a Nick už se oblékal.
"Nějakej trouba mi odtáhnul auto, musím si ho vyzvednout rychle, dokud moc nenahopsaj úroky za policejní parkoviště. Klidně zůstaň v posteli, za hodinku za dvě jsem zpátky a donesu něco k obědu." Políbil mě na nos a vyběhl ze dvěří. Přebatolila jsem se k oknu zamotaná v dece a vykoukla na ulici. Viděla jsem ho, jak běží někam do centra. Aspoň jsem si myslela, že by tím směrem mohlo být. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel. Pak jsem se s peřinou kolem těla vydala na obhlídku bytu.
Nejdřív jsem na vstupních dveřích aktivovala řetěz. Bylo mi jasné, že nezadrží na moc dlouho, ale aspoň něco. Navíc to byl jeden z těch nových typů, které se dají odemknout klíčkem zvenku, takže se Nick dostane domů, i kydbych třeba usnula. Pak jsem postupně nakoukla do každého pokoje a představovala si, že tu také bydlím. V koupelně mi visí ručník a čerstvě přepraná sukně. Kterou hned jak budu moct pověsím na naši střešní zahradu, protože tam uschne v podstatě okamžitě. V kuchyni mám svůj hrníček, do kterého si budu každé ráno dělat kafe a když bude nějaký speciální den, dostanu snídani do postele na malém servírovacím stolečku. Kterej buďto najdu někde tady, nebo koupím. V pracovně bych asi nic svého neměla, radši bych měla vlastní pracovnu, ale nevím, jestli by byl Nick ochoten takového ústupku. To budu muset zjistit.
Ložnice už byla mnou poznamenána. Šaty přehozené přes pelest. Podprsenka na noční lampičce. Vypadalo to jako po výbuchu. Sesbírala jsem svoje věci a s nelibostí si uvědomila, že jsem včera na sobě měla jen plavky a lehoučké letní šaty. Snad se Nick nebude moc zlobit, když jen tak lehce nakouknu do jeho skříně.
Měla jsem v úmyslu půjčit si aspoň nějakou košili. Možná kraťasy. Otevřela jsem skříň, ze které včera vytáhnul ručníky. Byla to zdánlivě obyčejná skříň, až na to, že byla srovnanější než ta moje. Bylo k neuvěření, že je chlapská. I když mě to mohlo napadnout, když uvážím zbytek bytu. Chvilku jsem bezradně zírala. Nechtěla jsem se mu hrabat ve věcech. Nakonec jsem spatřila spásnou hromádku. Vlevo dole byla tepláková souprava. Zajásala jsem a vytáhla si jí. Taky jsem si všimla ponožkové koule, tak tu jsem si také vzala.
Se svým úlovkem v levé ruce a včerejším oblečením v pravé jsem se vydala do koupelny. Deku jsem nechala cestou v ložnici.
Než jsem si vlezla pod sprchnu, přeprala jsem si plavky, abych je zbavila aspoň části soli a mohla si je zase obléct. Když už se sušili na sušáku, vlezla jsem si pod horkou sprchu. Na okraji vany stálo pár barevých láhviček, tak jsem je prozkoumala. Jedna z nich byla sůl na uvolnění svalů a mysli. Předělala jsem svůj plán ze sprchy na koupel a trochu tý soli si "vypůjčila". Až se dostanu do města, koupím mu novou.

A tak začala moje hodinka. Ležela jsem ve vaně. Ponořená až po bradu v horké vodě. Sledovala prach v paprscích slunce. A přemýšlela.
Nick byl v podstatě můj splněný sen. Ve všech směrech. Ale ještě jsem ho neznala moc dobře. Asi tedy bude lepší, podržet si svůj byt na pobřeží a prozatím ho třeba pronajímat.
Práce detektiva a policisty se zřejmě tolik neliší, takže to bude dobré. A stejně jsem chtěla změnit místo, takže v tom problém taky není.
Jediné, co mi trochu vadilo, byl fakt, že tu kromě Nicka a Spidera nikoho neznám. Nevyznám se v okolí a zřejmě bych teď netrefila ani zpět do hotelu. Ale zorientovat se tady přece nemůže být tak těžké, nakonec, je to ostrov!
Taky si nejsem jistá, jestli je vhodné začínat vztah sestěhováním. Neměli bychom se nejdřív jen tak scházet? Nejsem na randění stará?! Možná to nebude tak špatný začátek. I když hotel není drahý, není ani nijak komfortní. Zvlášť po tom, co jsem si zkusila tohle bydlení.

Zvažovala jsem všechna pro a proti. Mnohá se mi vyrušila v neutrál. A převážnou část seznamu tvořila pro. Byla jsem ráda, že na pevnině nemám žádné velké závazky. Jako třeba psa. I když, proč by to měl být problém? Prostě bych si ho vzala s sebou. Rodiče jsou na takové stěhování připravení od mých sourozenců, takže taky v klidu. Vzato kolem a kolem, nic mi nebránilo začít nový život!

Když už jsem měla jasno, vylezla jsem z vany. Osušila se neuvěřitelně měkkou osuškou a oblékla se do Nickových tepláků. Vzala jsem si je naostro, protože plavky ještě nebyly suché. Budu si muset pořídit nějaké lepší. Tyhle jsem zatím přesunula na terasu. Na slunci uschnou hned. Měla jsem umytou i hlavu, takže jsem zůstala na terase taky. Nick možná měl fén, i když to bylo nepravděpodobné, ale já ho nechtěla hledat. Navíc sluníčko je opravdu příjemné. Lehla jsem si na lehátko, které jsem našla za cipřišovým keřem, natočila slunci záda, abych se nespálila, a usnula. Nickova tepláková souprava měla dlouhé nohavice i rukávy, na nohy jsem si natáhla jeho ponožky, a krk mi kryly vlasy. Takže jsem se moc nebála, že bych se týden nepohnula. (Jako naposledy, když jsem usnula na slunci.) Tentokrát jsem byla připravená.

Nick se vrátil, jak slíbil. Za dvě hodiny od odchodu a s obědem. Nemohl mě ale najít. Po čase mi vyprávěl, že se leknul, že jsem mu utekla a nedokázala jsem mu to říct do očí. Prohledal prý celý byt a když v ložnici nenašel moje oblečení, byl si jistý, že jsem pryč. Chudák, tak jsem ho potrápila. Nakonec šel truchlit na terasu a tam ho do obličeje praštila moje ještě stále vlhká podprsenka. Ta indicie ho dovedla až ke mě.
Zřejmě nikdo nedokáže slovy popsat pocit, když najde něco milovaného, co považoval za ztracené, ale všichni ho známe.
Jeho radost se ještě umocnila tím, když jsem mu řekla, jak jsem se rozhodla. Že zůstanu s ním. Budu svůj byt na pevnině pronajímat. A chci pracovat u něj, v jeho detektivní kanceláři. A že mi udělá moc velkou radost, když třeba k narozeninám dostanu taky takovou blejskavou destičku se jménem.

Místo odpovědí mě radostně políbil. A znovu. A znovu. Mezi polibky ocenil mé oblečení. Když mě celou rozpálenou přenášel do stínu prozradila jsem mu, že to, co vidí, je to jediné, co mám sobě. V očích mu blýsklo a už jsme mířili do ložnice. Ještě než jsme přestali vnímat svět okolo, vytáhnul z kapsy nějakej papírek.
"Víš, co to je?" Zeptal se tajemně.
"Nevím, ale ty mi to určitě prozradíš." Usmála jsem se na něj.
"Tohle je účtenka za tvou tabulku." Oči mu zářili. Neptala jsem se, jak ví, jak se píše moje jméno. Neptala jsem se, co by dělal, kdybych se rozhodla odejít. Nebyla na to vhodná chvíle a možná to ani nepotřebuju vědět. Důležitá byla přítomnost.

Tenhle život nebude těžké si zamilovat. A! Už se stalo. Miluju život na ostrově. Miluju Nicka Slaughtera!

Jestlipak je to ten typ, který tohle slovo nemůže vystát?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Basee‼Kris(Sussanah) de Simon Basee‼Kris(Sussanah) de Simon | Web | 21. ledna 2010 v 21:17 | Reagovat

šak ono nevadí, kdy to zveřejníš;-):-D...kdo si to chce přečíst, tak si to přečte tak jako tak;-)
krásné, krásné:D:D...ona s ním zůstala:D:D...já jsem se taky bála, co jí chce říct, a pak nakonec tohle:D:D:D...no to je úžasné:D;-)
další kapitolku, prosííííím;-):-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama