Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Petr, Liščí noha - 1.

9. ledna 2010 v 22:37 | sussanah |  povídky
Vždycky jsem milovala knihy. A celý život jsem si přála přijít do knihkupectví a na stojanu, kam se dávají novinky, vidět svou vlastní knihu... Nikdy jsem ale neměla dobrej nápad. Co si pamatuju, vždycky jsem s sebou nosila propisku a blok, a zapisovala každou myšlenku, která šla kolem. Ale vždycky to byly jen kratší povídky. Musím říct, že některé byly opravdu dobré. Ale víc nic.
Proto jsem, s odstupem času, vděčná za to, co se mi přihodilo. I když tu svou knihu stejně nikdy na tom stojanu neuvidím... Vy ji ale právě držíte v ruce, takže se můj sen částěčně splnil!


Bylo to pár týdnů poté, co jsem se odstěhovala do vlastního bytu. Říkám tomu sice byt, ale byl to jen pronajatý pokoj v podkroví rodinného domu na předměstí. Byla v něm už jen stará paní a jednak nechtěla být sama a druhak potřebovala finanční výpomoc. Byla milá a měla psa. Milého psa.
Pracovala jsem, jak jinak, v knihkupectví. Post prodavačky mi vyhovoval. Neměla jsem žádnou extra velkou zodpovědnost a jako první jsem dostala do rukou nejnovější tituly. Prostě blaho!
Četla jsem moc. Až nezdravě moc. Postupem času jsem přestala i chodit na rande, protože žádný muž, ani vrstevník, ani starší, ani mladší, nesplňoval moje požadavky. Samozřejmě vyčtené z knih. Prostě mi jednoduše přeskočilo. A hrozilo, že umřu sama. Zapomenutá. Obložená hromadou knih.
Ta představa mě natolik vyděsila, že jsem se rozhodla vzepřít. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neměla potřebu jet na dovolenou, měla jsem jí opravdu hodně. Vybrala jsem si dva týdny.
Vyjela jsem do turistického letoviska, abych se dostala mezi lidi. Byl právě začátek sezony.
Hotýlek byl moc příjemný. Ani ne padesát metrů od břehů jezera a obklopen lesem. A bylo nádherné počasí. Dorazila jsem na oběd, který už byl naštěstí zaplacen, jinak bych asi umřela hlady.
Po obědě jsem se vydala na průzkum. Měla jsem s sebou flašku vody, deku a knihu. Jak jinak. Na pláži bylo nádherně. Jezero bylo opravdu veliké, obklopené z protilehlé strany stoupající loukou a z mé strany převážně lesem. Akorát od hotelu se sem táhla taková loučka. Prostě dokonalá idylka. I když můj původní záměr dostat se mezi lidi možná přijde zkrátka. Kromě mě tu moc hostů nebylo. A usedlíků také ne. Ale když nic jiného, tak se aspoň opálím. S tou myšlenkou jsem si roztáhla deku poblíž vody a lehla si.
To byla ta chvíle, kdy se začali dít divné věci. I když pravdou je, že už od stěhování se mi zdají krutě živé sny. Některé trochu věstecké. A jeden se stále opakuje. Dokonce i tady.
***
Netrvalo dlouho a usnula jsem. S hlavou zabořenou mezi dvacátou třetí a dvacátou čtvrtou stránkou.
Zdálo se mi, že jdu lesem. Byl krásný teplý den a ač nemám lesy zrovna v lásce, bylo mi fajn. Vzduch byl skoro nehybný. Sluneční paprsky se draly skrz větve vysokých stromů. Bylo v nich vidět víření částeček prachu, pylu a kdovíčeho ještě. Šla jsem pořád dál, jako bych snad měla nějaký cíl. Po chvíli jsem došla ke krásnému hradu. Ale nebyla jsem přímo u něj. Vyšla jsem z lesa, předemnou se rozkládala velká louka a hrad byl až na její druhé straně. Taky to bylo trochu do kopce. Vlastně to byl docela krpál, ale stejně jsem se chtěla na něj podívat z blízka. Vydala jsem se přímo k němu. Ale nedošla jsem ani do třetiny cesty, když jsem si všimla, že nejsem sama. Z lesa nalevo ode mě přicházel nějaký muž. Byl oblečený jako rytíři, které jsem viděla nedávno vystupovat na městských slavnostech. Ale bylo to tak nějak... Skutečnější... Když si mě všimnul, na vteřinku se zarazil. Pak mi zamával a pokynul, abych ho následovala. Pak se rozeběhnul zpět do lesa. Divné. Chtěla jsem za ním jít, ale hrad mě přitahoval víc. Jenže jsem se probudila.
Nevím, jak dlouho přesně jsem spala, ale naštěstí jsem byla už ve stínu, takže snad nebudu spálená. Divné bylo, že mě nohy bolely jako po tůře a ve vlasech jsem měla jehličí... To jehličí jsem ale neřešila, nakonec, ležela jsem na zemi a pod stromem.
***
Byl to přece jenom sen. Stejně živý, jako už tolikrát. Rozdíl byl jen v tom muži. Vždycky se jenom koukal a pak zmizel. A nikdy jsem ho neviděla tak ostře. A taky mám pocit, že jsem se dostala hradu blíž, než minulý týden, kdy se mi to zdálo naposledy.
Pořádně jsem se napila teplé minerálky a vrátila se do hotelu. Tam jsem si dala sprchu a oblékla se na večeři.
V jídelně jsem si všimla, že v malé knihovničce je pár místních kronik. Vzala jsem si tác se svou večeří a půjčila si je.
Prokousávala jsem se obloženým taliřem a prohlížela si kroniky. Pěkně od nejstaršího zápisu. Nedošla jsem ani ke třetímu měsíci, když jsem si všimla povědomé kresby. Byl to hrad, o kterém se mi zdálo. Zaskočil mi kus mrkve. Chvilku jsem dávila a snažila se případně nenazvracet na knihy. Naštěstí jsem to ustála. Vedle kresby hradu byla ještě jedna. A to byl pravý důvod mého šoku. Byl na ní vymalovaný ten muž, kterého jsem potkala na louce.
Snažila jsem si namluvit, že jsem kresby už viděla někde pověšené na chodbě. A proto byl sen ostřejší než jindy. Ale prozkoumání hotelu si nechám až na zachvíli. Nejdřív dojím a přečtu si zápisy.


"Náš pán, Petr z Vody, je už delší čas na cestách. Jeho zástupce,
zlovolný Bedřich z nás dře kůži. Nemáme už nic na zaplacení jeho
příliš vysokých daní. Modlíme se k Pánu Bohu, aby se náš pán brzy
vrátil a osvobodil nás od tohoto krutého osudu."


Prohlédla jsem celou kroniku. Netrvalo ani tři roky a hrad zchátral. Lidé se domnívali, že Petra někdo zabil, protože se domů už nikdy nevrátil. Vzbouřili se proti krutým daním a na hrad zaútočili. Většina jich padla, ale dosáhli svého. Vyhnali Bedřicha a ten ze vzteku nechal hrad zničit. Do dnešního dne prý zůstalo jen pár obvodových zdí. K mému údivu stál hrad ani ne dva kilometry od hotelu. Bylo to tedy dost do kopce, ale podle turistické legendy by cesta neměla trvat déle, než hodinu. A to bylo počítáno pro opravdu sváteční turisty, takže bych to mohla taky zvládnout.
Přestože nemám zrovna dobrodružného ducha a být sama v lese se mi dvakrát nezamlouvá, rozhodla jsem se ty ruiny najít.
Druhé dne ráno jsem se vydala na cestu. Byla dost povědomá. Jako nějaké déjà vu. Pak mi to došlo. Šla jsem stejnou cestou, jako ve svém snu. Vlastně mě to nemělo ani moc překvapit.

**************
1. tento
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama