Soutěž New Weird je zařazena do žebříčku PAF!

Dnes byl opravdu vzrůšo den!

28. ledna 2010 v 23:11 | sussanah |  deníček
Dnešek byl náročný... Nejdřív jsem se pěkně vyspinkala. Z postele jsem se vyhrabala kolem desáté, nemusela jsem totiž spěchat do práce. Pak jsme s bráchou vyhrabali zahradu ze sněhového vězení. Na to jsem měla sil dost, protože jsem se chvilku předtím dozvěděla, že krámek stěhovat nebudeme nejméně tři roky, což bohužel znamená velmi malou šanci na moje přijetí na HPP... To mě naprdlo a nastartovalo. Odhrabování nám sice netrvalo moc dlouho, ale vítr nám to vracel přímo do obličejů. Když jsme konečně zvítězili, musela jsem doma odfénovat sněhové kuličky z našeho praštěného yorkšíra, který nám chtěl celou dobu se sněhem pomáhat. Co bydlíme na vesnici, nějak zvlčela...

Do města jsem jela kvůli tréninku, takže jsem se snadno nechala umluvit k jedné propagační akci. Bylo to líčení a diagnostika pleti v lékárně. Normálně se vůbec nemaluju a ani se o pleť moc nestarám. Maximálně si sem tam dám psí esenci (rozuměj nechám se olízat), ale to je vše. Takže jsem dostala rozsáhlou přednášku na téma hydratační krém a čištění pórů. Naštěstí byla slečna líčitelka příjemná a v pohodě, takže jsem si nepřipadala jako barbar, přestože jsem tak byla nazvána. Koupila jsem si hydratační krém a domluvila si, že přijdu, až tu zase bude ta akce. Odcházela jsem moc pěkná (prý mám pěkné rysy, supr velký oči a dobře vytrhané obočí!) a s dobrým pocitem, že zase dělám něco pro sebe.
Na tréninku potom do byl docela nářez. A to jak fyzicky, tak psychicky. Ta kamarádka, co mě do toho líčení uvrtala, se taky nechala a navíc spolu ještě trénujeme. Takže jsme se tomu velmi nasmáli, zvlášť, když jsme to vyprávěli našim klukům. No a fyzicky je to hustý vždycky, takže aspoň žádná změna. Vlastně jedna jo - přeskočila jsem lidskou kozu! =)
Cesta z města pak byla docela hard core, protože nás chytla pěkná vánice. Asi tak polovinu cesty jsme skoro neviděli před sebe. Obrovské vločky se na nás hnali a úplně nás hypnotizovali... Pak se to zlepšilo a drsnota přišla až na spojnici mezi státní silnicí a naší vesnicí. Jeli jsme už tak krokem, dojeli jsme jedno auto a koukáme, ono nejde, ale stojí. Chvilku blikal obrysovkama, chvilku svítil na couvání, chvilku na jízdu... Nakonec jsme to nevydrželi a neznámé auto šli postrčit. Cizinec se šťastně vyhrabal a odjel. My jsme nasedli a zasekli se na tom samym místě, jako on. Smolík. Naštěstí neznámí se po asi sto metrech zastavil, zapnul obrysovky a vrátil se pro nás. Spolu s ním ještě jeden člověk, který své možnosti taky přehodnotil na návrat. Ještě před ním se ale rozhodl pro dobrý skutek vyhrabáním nás z pasti.
Sice jsem zkoušela auto šoupnout sama, ale neměla jsem šanci. Takže pomoc dvou cizinců se hodila. Když už byla přes sníh vidět, kdo k nám jde, musela jsem se smát. Jeden z nich byl můj táta a shodou okolností jsme ho my předtím vystrčili! Já jsem to auto prostě nepoznala, no... =)
Asi po deseti minutách couvání a jízdy a tlačení a odhazování sněhu se nám podařilo auto vyprostit. Řídil taťka a když se rozjel, dojel až ke svému autu. Nezdá se to daleko, ale ve sněhu a vánici a po tlačení dvou aut a po tréninku, docela nářez. Asi po deseti metrech jízdy se taťka před náma zastavil a já si všimla, že u silnice stojí mamka s bráchou a oba mají lopaty na sníh.
Doma jsme se tomu nasmáli. Já jsem napsala kolegyni, že se nejspíš nedostanu ráno do práce, ale shodli jsme se na tom, že to budu zkoušet, a buď to půjde, nebo to nepůjde. =)
Pak se stala poslední kapka. Bratrova přítelkyně si naťukla hrnek a rozkývala mu ouško. Snažila se ho odtrhnout, ale nedařilo se jí to. Tak jsem jí nabídla pomoc. Nakonec, byla jsem ještě rozehřátá z toho auta. Ucho bylo pryč jediným trhem. A pak povídám "tohle to ještě zabrousím, aby ses neřízla", no a jak jsem to řekla, sáhla jsem si na oba ouškové pozůstatky. Ten spodní ale byl ostřejší, než jsem čekala. Okamžitě jsem šla do kolen a ouško, které jsem stále držela v pravé, teď pořezané ruce, letělo do kouta a roztříštilo se ještě na pár kousků. Ruku jsem stiskla v pět a v prostředníčku mi nepříjemně tepalo. Řekla jsem si, že to nic nebude a že to tak bolí jen tou zimou. Nebyla to pravda. Ani po pár minutách krev nepřestávala téct. Tak jsem si šla pro taťku. (V tu chvíli už jsem měla dlaň plnou krve.) Odborně mě strčil pod proud ledové vody, v tu dobu už jsem měla plnou dlaň krve a stále přibývalo, a papírovejma utěrkama mě krapet očistil. Podal mi ještě jednu suchou a se slovy "osuš si to" odešel. Tak jsem se tedy sušila a přitom jsem zjistila, že krev se dostala i na hřbet ruky a tam stihla zaschnout, no nic pěknýho na pohled to nebylo. Ale ani po lázni to nepřestalo téct. Taťka mi to zalepil a zároveň zaškrtil. Takže teď tu cvakám sedmi prsty a jednou náplastí a nejpoužívanější klávesou je Backspace.
To bylo dneska ale vzrůšo co? Musela jsem se celou dobu smát. Na líčení to začalo a končí to až teď. Asi nějakej adrenalinovej záchvat či co =)
Rozhodně mi to prodloužilo život, to smích totiž umí ;)
Jo a jak to bude zítra, to je ve hvězdách...


PS: už spěchám do vany, takže jsem to po sobě nečetla, navíc už moc nevidim, protože mám čočky na dálku... takže prosím omluvte časté používání slova takže a případné gramatické nedostatky =)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Abyss Abyss | Web | 29. ledna 2010 v 9:02 | Reagovat

No koukám že se opravdu nenudíš :D i když předpokládám, že v některých ohledech bys volila raději klid xD

2 ká | 29. ledna 2010 v 9:56 | Reagovat

Chtěla jsem právě na svém blogu vylíčit stejnou historku.  :-D Takže to dělat nebudu a jen to sem přesměruju! I já jsme uznala, že je vhodné včerejšek nějak zaznamenat.  :-)

3 Basee‼Kris(Sussanah) de Simon Basee‼Kris(Sussanah) de Simon | Web | 29. ledna 2010 v 12:58 | Reagovat

páni, tak to byl vážně suprovej den;-)
jinak je u mě na blogu prokračko povídky;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama